„Ale teď mi řekli, že funkce sportovního manažera není potřebná. Nabídli mi vedoucího mužstva, shánění peněz, starání se o sponzory. Nepřijal jsem to.“
Z bývalého reprezentanta, který si zakopal v Argentině proti slavnému Maradonovi, je nyní penzista. „Od března jsem v důchodu, užívám si to, fotbalu bylo dost. Mám dost práce kolem baráku, zatím se nikam nehrnu, všechno je čerstvé. Na fotbal nezanevřu, budu se jím bavit a chodit na něj, budu klukům fandit, jsem s nimi i s trenéry ve spojení.“
Rodák ze Skorotic hráčskou kapitolu spojil s pražskou Duklou, s níž získal tři československé tituly i poháry. Kromě toho bývalý záložník nasbíral 27 startů v Evropě včetně účasti v Poháru mistrů evropských zemí. Působil i v kyperské Larnace či v Rakousku, zkraje 90. let minulého století se vrátil do ústecké Army. A pak začala jeho funkcionářská etapa.
„Když vzpomínám, převládá to lepší, radost,“ tvrdí. „Zažil jsem roky, kdy jsme zachraňovali soutěž i klub, kdy to nebylo snadné. Většinou se to týkalo finančního zabezpečení klubu. Ale prostředí v Armě bylo domácké, krásné a vždycky jsme nějak přežili. Sice ve skromných podmínkách, ale přežili.“
Vrcholy? „Naše dva postupy do 1. ligy pod trenérem Sváťou Habancem, jeden z nich nevyšel kvůli nevyhovujícímu stadionu. Pamatuji starý stadion, buňkoviště, výstavbu nového. Habancova éra byla nejlepší; on, Fousek, Kolenatý, Bechyně a já jsme byli jedna velká rodina. Ve vedení jsme to dělali ve třech lidech, já a pánové Linhart s Duškem. Zažil jsem trenéry, prezidenty, mecenáše pana Suchánka, rád vzpomínám i na pana Musílka. Lidi, co fotbalu dávali svoje peníze. Bylo to fajn.“ 63letý Pelc dokonce ústecký klub znovu zakládal po jeho krachu. „Po Suchánkovi tady nezůstala dospělá kopaná. S Martinem Krupičkou jsme byli ve Všebořicích, šli jsme za Františkem Novákem, který vedl mládež MFK Ústí, a dali jsme dohromady současný klub. Uteklo to jako voda,“ řekl.
