Vězení Tuol Sleng neboli S-21 osvobodili Vietnamci v roce 1979. Pobyt v něm přežilo pouze sedm mužů, z toho čtyři z nich brzy podlehli následkům tvrdého režimu.
Rudí KhmérovéRudí Khmerové v Kambodži vládli v letech 1975 až 1979. Během jejich krutého působení v čele země zahynulo 1,7 milionu lidí, podle některých pramenů až 3,5 milionu. Pol Potův režim se snažil vytvořit beztřídní agrární společnost bez peněz, vlády práva, osobní svobody, rodinných vztahů i individuálního myšlení a technických vymožeností. Vězení S-21 bylo jen malou ukázkou toho, co se dělo po celé Kambodže. Odhaduje se, že 90 procent umělců, intelektuálů a učitelů zemřelo ve snaze Pol Pota vrátit se do „roku nula“ - počátek beztřídní společnosti. |
V současné době žijí již jen Chum Mey a Bou Meng. Setkat se s nimi může každý turista, který se chce dozvědět více o krvavé povaze totalitního režimu. Hrůzné vězení je nyní muzeem genocidy a oba muži v něm mají svůj stánek, kde po deseti dolarech prodávají své knihy.
„Když sem každý den přicházím, jsem blíže obětem na fotografiích. Cítím jejich přítomnost a naší odpovědnost říci světu, co se zde odehrálo,“ řekl BBC třiaosmdesátiletý Chum Mey. S tím souhlasí čtyřiasedmdesátiletý Bou Meng: „Je důležité dokumentovat, co se zde odehrálo. Přeji si, aby lidé z celého světa, když se vrací domů, řekli své rodině a přátelům o genocidě khmérského lidu.“
Meng se jako umělec ultrakomunistickému režimu hodil. Rudé Khméry zpočátku podporoval a namaloval pro ně několik propagandistických plakátů. Ale 16. srpna 1977 byl i se svou manželkou zatčen.
„Křičeli na mou ženu, že Angkar (vládnoucí těleso Rudých Khmérů, pozn. red.) nikdy nezatkne špatnou osobu,“ vzpomínal na okamžik, který mu změnil celý život. Režim většinu vězňů, která prošla vězením S-21, převážel na místo, kterému se dnes přezdívá Vražedná pole. Tam byli popraveni. Stejně tak Mengova manželka.
Bou Menga však od jeho ženy oddělili a několik měsíců ho mučili. Bachaři od něj chtěli slyšet přiznání, že pracoval pro CIA. Nakonec ho zlomili a Meng se přiznal. Když šéf vězení Kang Kek Ieu zjistil, že ve vězení pobývá umělec, chtěl po něm, aby namaloval portrét Pol Pota.
Kang Kek Ieu umělce varoval, že pokud portrét nebude jako živý, tak Menga zabije. Ten za tři měsíce namaloval portrét o velikosti 1,5 metru na 1,8 metru. Zřejmě uspěl, protože dále měl namalovat velké obrazy Karla Marxe, Vladimira Lenina, Mao Ce-tunga, Ho Či Mina a několik dalších portrétů Pol Pota. „Malování portrétů mi zachránilo život. Nevím, proč je potřeboval a ani jsem netoužil se po tom ptát,“ uvedl.
Bití, trhání nehtů, elektrošoky
Také Chum Meyovi zachránila život jeho profese - před svým zatčením se živil jako mechanik, a uměl tak spravit psací stroj, na kterém se ve vězení zapisovala přiznání, nebo šicí stroj, na kterém se šily uniformy.
Zatkli ho 28. října 1978 a odvlekli ho přímo do Tuol Sleng. Dodnes neví proč. „Zavázali mi oči a ruce mi svázali za zády. Prosil jsem své věznitele, aby dali vědět mé rodině, kde jsem.“ Odpovědí mu byla jediná věta: „Angkar vás všechny zničí.“
Vyfotili ho a zamkli v maličké cele, ve které se jen s obtížemi mohl posadit. „Brečel jsem, protože jsem cítil beznaděj.“ Během následujících dvanácti dnů ho bachaři třikrát vytáhli do jedné z výslechových místností a mučili ho. Bili ho klackem obaleným drátem, trhali mu nehty na nohou. „Bití a trhání nehtů jsem zvládl, ale elektrických šoků jsem se bál,“ popsal. Elektrody mu dali do uší, a Mey proto na jedno ucho neslyší.
Nesnesitelná bolest ho dohnala k tomu, že byl vyšetřovatelům ochoten říci cokoliv, co si přáli slyšet. O CIA sice do té doby neslyšel, přesto se po mučení přiznal, že je jejím agentem. „Kdyby nezískali mé falešné přiznání, tak by je popravili. Nemohu říci, že bych se zachoval jinak,“ podotkl.
Hlad a odér rozkládajících se lidských těl
Oba muži si vybavují také hrozný hlad, kterým v S-21 trpěli. Vězni dostávali k jídlu jen dvě naběračky vodové kaše. Chum Mey vzpomíná, že jedl krysy, které ulovil ve své cele. Jako toaleta jim sloužily krabice od munice.
Bou Meng si stále pamatuje na hrozný puch linoucí se žalářem: „Nejdříve jsem si myslel, že jsou to mrtvé ryby či myši, protože jsem nikdy předtím necítil rozkládající se lidské tělo.“
Oba muži v roce 2009 svědčili u mezinárodního trestního tribunálu pro Kambodžu, před kterým stanul Kang Kek Ieu. Bývalý učitel matematiky se v S-21 stal strůjcem mučení, přesto u soudu tvrdil, že se na trýznění vězňů nepodílel. Svých činů však litoval a žádal pro sebe nejvyšší trest (o jeho odsouzení více zde).
Meng měl možnost se ho u soudu zeptat na osud své manželky, protože by se rád pomodlil u jejího hrobu. Odpovědi se však nedočkal.
„Jsem jen fotograf“
V muzeu genocidy si návštěvníci mohou prohlédnout i fotografie tisíců umučených vězňů z S-21. Všechny vězně fotografoval Nhem En, se kterým před lety hovořil reportér deníku The New York Times.
Jeho práce vypadala každý den stejně. Vstával před sedmou hodinou ranní a čekal na telefonát, kterým mu jeho nadřízení oznámí příjezd dalších vězňů. Někdy byl jen jeden, někdy větší skupina. Někdy dorazil plný náklaďák zatčených.
Další vězeníPodle francouzského historika Henriho Locarda, který se režimem Rudých Khmérů zabýval více než deset let, podobných vězení jako S-21 bylo v Kambodže 150, alespoň jedno v každém regionu. „Vězení byla všude, S-21 byl jen vrchol pyramidy. Některá vězení byla větší a sloužila pro masové popravy. Je možné, že na jednom místě zemřelo třicet až čtyřicet tisíc lidí," řekl kambodžskému listu The Phonm Penh Post. |
„Přijížděli se zavázanými očima, musel jsem jim strhnout pásky. Byl jsem s nimi sám v místnosti, takže uviděli jen mě. Ptali se mě: ‚Proč mě sem vzali? Z čeho jsem obviněn? Co jsem udělal špatně?‘,“ popsal. S vězni nesměl hovořit, proto jim jen řekl, aby se koukali rovně a nenakláněli hlavu na stranu. „Povinností fotografa bylo jen udělat snímky,“ dodal.
Pak s nimi pospíchal za velitelem vězení. „Nemohl jsem udělat chybu. Kdyby jedna fotografie chyběla, zabili by mě. Mě měl rád, protože jsem byl pořádný. Dal mi hodinky Rolex,“ vzpomínal Nhem En.
Jeho kariéra u Rudých Khmérů začala v roce 1970, když mu bylo pouhých devět let. Tehdy si ho vybrali jako bubeníka pro revoluční skupinu. O několik později byl vyslán do Číny na sedmiměsíční kurz focení a poté se stal hlavním fotografem v nechvalně proslulé věznici. Jeho snímky dodnes visí v muzeu a staly se symbolem kambodžské genocidy.
