Navíc egyptská policie usilovně pátrá po několika Pákistáncích, podezřelých z podílu na sobotním atentátu v Šarm aš-Šajchu.
Není vyloučeno, že i tito muži načerpali nenávistnou ideologii právě v tamních madrasách.
Čím vlastně jsou tyto školy a proč zdánlivě nevinné instituce budí najednou takovou pozornost?
Jednou větou - pákistánské náboženské školy jsou skrytou baštou radikálního islámu. I když samozřejmě ne zdaleka všechny.
Krátce po útocích z 11. září 2001 jsem měl možnost jednu takovou madrasu navštívit.
To, co jsem tam spatřil, mi dodnes hluboce utkvělo v paměti. Jmenovala se Chadamuddín a rozkládala se přímo v hradbách historického města Láhauru.
Rozsáhlý komplex ze všeho nejvíc připomínal kampus úspěšné západní univerzity. V chladivých cihlových budovách, obklopených přeschlým trávníkem, však platí poněkud jiná pravidla: jediným měřítkem všeho tady je Korán.
Uvnitř prostorné haly předříkával bradatý mulla verše z islámské knihy knih. Pomalu a výrazně, se svatým zápalem v očích. Jeho hlas se dutě odrážel od klenutého stropu a postupně zanikal v šoupání dvou set párů dřevěných sandálů.
Těla v bílých hábitech se jako na povel zlomila v pase a sklonila hlavu až k zemi, kde zůstala dlouhé vteřiny pohroužena ve vroucích modlitbách. Jedno vedle druhého, rameno na rameni.
Ošuntělé modlitební koberečky, na nichž klečí, si jsou podobné jako vejce vejci. I všichni studenti jsou k nerozeznání podobní, liší se jen věkem. Nejmenším je stěží osm, těm nejstarším pak něco přes dvacet.
Máloco má tak rozporuplný image jako pákistánské madrasy. Pro své studenty jsou přímou cestou do muslimského nebe, pro kritiky pak baštou nejkonzervativnějšího islámu. A také gigantickými inkubátory produkujícími bojovníky džihádu, tedy islámské svaté války.
"My studenty necvičíme ve vojenských dovednostech. Ale připravujeme je na eventuální obranu islámu duševně," řekl mi tenkrát Muhammad Adžmal Kadrí, který madrasu vedl.
"Moji studenti jsou rozptýleni po celé zemi, a kdykoliv je to potřeba, dokážou shromáždit davy. Už brzy přijde revoluce a bude islámská, to je jisté," tvrdil tenkrát sebevědomě.
Že jste už něco podobného někde slyšeli? Ne, nemýlíte se, tak přece mluvili předáci afghánského Talibanu. Vždyť také nasáli své ultrakonzervativní pojetí islámu právě v pákistánských madrasách.
Zatímco kontroverzní učenec rozváděl své mrazivé představy, studenti využili přestávku a rozdali si to dole na dlážděném dvorku s kriketovým míčkem. Na džihád v tu chvíli asi nemysleli. To přijde později.
Až když se zpocení a udýchaní rozsadí na trávníku a začnou se dychtivě překřikovat, kam by kdo chtěl odejít bránit islám se zbraní v ruce, až dokončí studia. "Do Čečenska", "do Afghánistánu", "já pomůžu Palestincům", "já půjdu do Kašmíru", rozvášňovali se chlapci.
"Většina z nás se dá do služeb džihádu. I já, dá-li Bůh," vykládal mi tehdy čtrnáctiletý Kalim Indád. Na otázku, zda je připraven zabíjet, odpověděl suverénně: "Jistě, budu zabíjet nepřátele islámu."
A jak se podle Kalima pozná nepřítel islámu? "Pozdravím ho salam alejkum, a když mi neodpoví, je to jasné," měl po ruce pohotovou odpověď.
Pro mnohé jsou madrasy přitažlivé tím, že studentům poskytují výuku, jídlo i ubytování zdarma. Pro mnohé rodiče, živořící s průměrným příjmem pod jeden dolar denně, je možnost přenést starost o potomka na školu na mnoho let vítanou pomocí.
Faktem je, že to, co slýchají studenti v řadě madras, je neutuchající bubnování do jejich hlav o nespravedlnosti Ameriky, o jejích krutostech. Právě izolovaný život v raném dětství umožňuje mulláhům nerušeně proplachovat chlapecké mozky a naočkovat je jedinou správnou představou o životě.
V roce 1947, kdy Pákistán vznikl, bylo v zemi jen 137 madras. Dnes už přes 10 000. Studuje v nich přes 1,5 milionu žáků, nejen Pákistánců, ale z celého islámského světa.
I když zdaleka ne všechny školy lze považovat za semeniště terorismu, mnohé se velmi radikalizovaly a podrobují své žáky tvrdému vymývání mozků. Pákistánská vláda se snaží o jejich modernizaci. Zatím nepříliš úspěšně.
