Pandemie španělské chřipky zasáhla mezi lety 1918 a 1920 celý svět. Své oběti zabíjela s dosud nevídanou rychlostí a během pouhých osmnácti měsíců infikovala minimálně třetinu světové populace.
Ve Spojených států existují příběhy o lidech, kteří se vzbudili s nevolností a během cesty do práce zemřeli. Přesná data neexistují, ale podle odhadů podlehlo nákaze 10 až 20 procent infikovaných.
Na rozdíl od jiných chřipkových kmenů neútočila španělská chřipka jen na děti a starce, ale i na zdravé dospělé jedince, informoval server National Geographic.
Její symptomy zahrnovaly horečky, svalovou únavu, bolesti hlavy a dýchací potíže. Nedostatek kyslíku způsobil, že obličeje nemocných namodraly. Krvácení jim pak zaplnilo plíce a zapříčinilo zvracení a nosní krvácení. Někteří krváceli i z uší.
První vlna
V březnu 1918 válčily Spojené státy proti Trojspolku už 11 měsíců. Během té doby se americká malá předválečná armáda rozrostla do bojové mocnosti, která vysílala do Evropy miliony mužů. Spolu s americkou mobilizací zažily rozmach i pevnosti, kde se vojska soustředila. Jednou z nich byla i Fort Riley v Kansasu.
Právě na zdejší ošetřovně nahlásil 4. března kuchař Albert Gitchell, že trpí horečkami. Přestože byl izolován, vykazovala podle serveru Thought.co během několika hodin podobné symptomy už více než stovka vojáků. Když v dubnu dorazily do Evropy další americké sbory, chřipku přivezly s sebou.
Přelidněné zákopy a tábořiště první světové války byly pro nákazu perfektními hostiteli. Ačkoliv vlna, která přišla z Kansasu, za několik týdnů polevila, úleva byla jen dočasná. V září 1918 španělská chřipka vstoupila do své nejhorší fáze.
Nejvražednější týdny
Podle odhadů přineslo nejvíce obětí třináct týdnů mezi zářím a prosincem 1918. Když krize dosáhla vrcholu, zdravotní služby byly zahlcené. S problémy se potýkali i majitelé pohřebních ústavů a hrobníci. Pořádání individuálních pohřbů bylo brzy nemožné. Mnoho mrtvých tak skončilo v masových hrobech.
Konec roku 1918 přinesl pauzu v šíření nákazy, v lednu 1919 však začala její třetí a poslední fáze.
I přesto, že poslední vlna byla mnohem méně smrtící než ty předchozí, stále byly její škody obrovské. Díky zdravotním reformám a přirozené genetické mutaci viru epidemie do léta 1919 skončila. Úmrtí kvůli chřipce se sice objevovala i v roce 1920, to už však nejspíš byla chřipka jiného kmene.
Genetická mutace z Číny
Tvrdá cenzura během války vedla k tomu, že evropský a severoamerický tisk nemohl o šířící se nákaze informovat. V neutrálním Španělsku však taková kontrola chyběla. Proto právě prohlášení španělské vlády o vypuklé epidemii a následná mediální pozornost dala nemoci její přezdívku.
O přesném původu viru se epidemiologové stále dohadují. Panuje ale shoda, že jde o výsledek genetické mutace, která se nejspíš odehrála v Číně. Zásadním faktorem při šíření viru byl však mezinárodní konflikt, který vyvolal masivní pohyby jednotek po celém světě.
Probíhající válka také posloužila k tomu, aby zastřela nezvykle velkou úmrtnost, která novou virovou infekci provázela. V rané fázi nemoci byla navíc úmrtí přisuzována zápalu plic.
