Jsme u konce seriálu a zvídavý čtenář by se možná rád zeptal, co nás vlastně vedlo k hledání spojitostí mezi sedmi divy světa a sedmi astrologickými planetami starověku. Má právo na přímou odpověď. Bylo to něco, co Vladislav V ančura kdysi nazval vědomím souvislostí a co se autorovi tohoto psaní stalo již velmi dávno trvalou životní potřebou. T a ho pak mimo jiné jednoho kouzelného jarního večera devětašedesátého roku přivedla i na práh astrologie. Když se později poprvé vážněji zamyslel nad oněmi starověkými divy světa, byly mu nápadné hned dvě věci. Za prvé, že jich bývá v literatuře uváděno právě sedm a za druhé, že u tří z nich jsou naprosto evidentní jejich vztahy ke třem ze sedmi astrologických planet starověku: K Jupiteru, Slunci a Luně. Bylo lákavé pokusit se dohledat vzájemné vazby čtyř ostatních dvojic. Doufá, že se mu to tehdy podařilo dostatečně přesvědčivě.
Artemidin chrám v Efesu a Luna
Dostáváme se v našem pořadí k poslednímu ze sedmi divů starověku, a tím byl Artemidin chrám v maloasijském Efesu. Byl vystavěn poněkud stranou centra tehdejšího města, poblíž místa, kde původně stávala malá svatyně z 8. století př. n. l., v 7. století př. n. l. pak přestavěná. Sloupoví chrámu bylo z čistého mramoru a vnitřek byl z cedrového dřeva. K jeho vybudování byli povoláni krétští stavitelé Chersifron z Knóssu a jeho syn Matagenos. Stavba se však protáhla, jak shodně dokládají antičtí autoři, na celých sto dvacet let. Někdy koncem 5. století př. n. l. ji dokončil Paiónios Efeský a Démétrios. V noci téhož dne, kdy se narodil Alexandr Makedonský, později zvaný V eliký, byl Artemidin chrám ničemně zapálen jakýmsi Hérostratem, jenž si tím chtěl zajistit nesmrtelnou slávu. Bylo to 21. července roku 356 př. n. l. Alexandr V eliký pak nechal chrám obnovit a pověřil tím svého dvorního architekta Deinokrata. Od roku 1863 prováděl archeologické vykopávky v Efesu anglický inženýr J. T. W ood. Po šesti letech narazil konečně na první stopy zmizelého Artemidina chrámu - na mramorové schody. Po dalších dvou letech se objevil celý půdorys chrámu o rozměrech 110 × 55 metrů. Woodův návrat do vlasti v roce 1874 byl triumfální. Za tři roky pak vydal své Objevy v Efesu tiskem. Další archeologické průzkumy pak opakovaně následovaly a docházelo k nim ještě na počátku 20. století. Řecká Artemis, ztotožněná již starověkými mytology s římskou Dianou, byla především panenskou bohyní lovu, vyzbrojenou lukem a šípy. V edle toho však byla pokládána za panenskou ochránkyni matek, neboť pomáhala své matce Létó při porodu bratra Apollóna. Artemis Efeská však nebyla panenskou bohyní, nýbrž byla pokládána sama za matku, jež živí všechny tvory. V Národním muzeu v Neapoli je uložena socha Artemidy jako ortygijské bohyně plodnosti, obdařené četnými prsy, celým hroznem prsů a s hvězdou a půlměsícem. Zde nacházíme již přímou narážku na Lunu - poslední astrologickou planetu babylónské řady, s níž tak lze dát do souvislosti i poslední ze sedmi divů antického světa - Artemidin chrám v Efesu. V každém horoskopu totiž zastupuje Luna mimo jiné především matku. A na postavě tzv. zodiakálního člověka, kde jsou jednotlivé orgány a části těla starou astromedicínou přiděleny pod patronaci příslušných znamení zvěrokruhu, přísluší právě poprsí znamení Raka, které je v astrologickém systému trvale ovládáno právě Lunou jako jeho jedinou domicilní planetou. Když byl rhodský kolos zasvěcen slunečnímu bodu Héliovi, bylo by asi logičtější zasvětit jiný ze sedmi divů světa jeho přímému ženskému protějšku - měsíční bohyni Sélené. To, že byla nakonec zvolena Artemis, rovněž se vztahem k Luně, i když jaksi oklikou, svědčí o hlubším smyslu pro imaginaci u antických tvůrců, kteří se vždy neřídili přísnou logikou věcí, ale spíš poetickým instinktem.
- sobota 26. srpna 2000
