Červený baret nosí příslušníci mnoha výsadkových, policejních i paramilitárních jednotek po celém světě. Například v české armádě podle něj poznáte vojáky 4. brigády rychlého nasazení.
V Rusku je považován za vyznamenání. Nosí ho ti nejlepší z nejlepších v řadách speciálních jednotek Národní gardy. Ta vznikla před třemi lety transformací z vojsk ministerstva vnitra. Dnes stojí mimo armádu a podléhá přímo šéfovi Kremlu.
Kdo si chce vysloužit právo nosit „krapovyj beret“, musí obstát v drsné zkoušce. Její součástí je dvanáctikilometrový pochod v plné polní, přičemž v některých pasážích se účastníci brodí po krk ve vodě.
Brutální pochod je zakončený sprintem, ihned následuje plazení minovým polem, kde instruktoři na vojáky řvou a střílejí jim nad hlavou ostrými. Poté musejí uchazeči předvést dokonalou střelbu z kalašnikova, granátometu či ostřelovačské pušky SVD.
Nejobávanější fází je ale závěrečný kontaktní boj. Právě během něj dochází k nejvíce úmrtím, a to i přesto, že soupeři mají chrániče. Trvá dvanáct minut a uchazeč o baret se během něj utká postupně se čtyřmi protivníky, přičemž tři z nich jsou držiteli baretu a jeden je adeptem na vyznamenání.
Červený baret je posvátný. Vojáci ruského specnazu pro něj i umírají:
Uspěje jen zlomek zájemců. A někteří dokonce zkoušku zaplatí životem. Kvůli vytoužené pokrývce hlavy zemřel naposledy v říjnu příslušník Národní gardy v Chabarovsku. Během poslední fáze zkoušky utrpěl frakturu lebky, upadl do komatu a později v nemocnici zemřel, popisuje tragickou událost portál Novaja Gazeta.
Červený baret, to je osud
Baret vojákům sice nedává žádné oficiální výsady, jeho nositelé však požívají neobyčejné vážnosti. Portál Meduza.io nyní přinesl výpovědi několika vojáků, kteří na tuto poctu dosáhli.
„Baret jsem získal až na druhý pokus,“ zavzpomínal Vjačeslav Vorobjov, který zkouškou prošel v roce 2004. „Během sparringu jsem dostal pořádně do žeber. Nevím, jestli jsem měl nějaké zranění, k doktorovi jsem nešel. Asi pohmožděnina nebo zlomené žebro, dost to bolelo,“ líčí první neúspěšný pokus.
„Když jsem šel podruhé, věděl jsem, že je to naposledy. Že jestli to tentokrát nedám, tak už nikdy. Soustředil jsem se na vítězství a první fáze jsem absolvoval s úsměvem,“ říká praporčík. „Během sparringu mi bylo těžko, ale to je všem. Vaším soupeřem je nositel červeného baretu, ale pokud ho uchazeč porazí, tak o něj přijde a bude muset opět projít zkouškou,“ říká Vorobjov.
Podle něj je pochopitelné, že během zkoušky čas od času někdo zemře. „Všichni vědí, že se takové případy staly a budou se stávat i nadále. Je to náhoda. Máme takové přísloví: červený baret, to není sportovní úspěch, ale osud,“ říká muž, který je dnes na invalidním vozíku.
„Všichni tuší, že během zkoušky se to někomu stane, ale nemyslí si, že právě jim. Každý dostane nakládačku. Mě zlomili nos, tři dny jsem pil jen vývar, protože jsem nehnul čelistí. Ale zlomený nos, to nic není,“ líčí Vorobjov, který během služby utrpěl šestnáct střelných zranění a získal vyznamenání Hrdina Ruska.
Hlavně přežij
Michail Grigorjan snil o červeném baretu od chvíle, kdy jako dvacetiletý nastoupil k specnazu a byl svědkem toho, jaké úcty jeho nositelé mezi ostatními vojáky požívají.
RosgvardijaNárodní garda Ruské federace vznikla v roce 2016 na bázi vojsk ministerstva vnitra jako nový útvar pro boj s terorismem, organizovaným zločinem, ilegálním přistěhovalectvím a šířením narkotik. Převzala také funkce obávaných jednotek OMON a oddílu rychlé reakce SOBR. Může být nasazena i při potlačování demonstrací. Jejím velením byl pověřen bývalý šéf Putinovy ochranky Viktor Zolotov. Národní garda má asi 340 000 členů a její součástí jsou i speciální jednotky Zubr, Rus, Jastreb a Viťjaz. Poslední jmenovaná jednotka se účastnila i čečenských válek či zfušovaného zásahu v moskevském divadle na Dubrovce. |
„Fascinovalo mě to, pocítil jsem touhu to také dokázat. Chtěl jsem to také podstoupit, abych zjistil, jestli to dám. Povedlo se mi to na první pokus, to je vzácnost. Získal jsem baret a o dva dny později během zkoušky jeden kluk umřel,“ říká Grigorjan, podle nějž v zkoušce uspělo pět vojáků z šedesáti.
„Hlavním úkolem bylo vydržet do souboje. Vydržel jsem, povedlo se. To už jsem si říkal, jak se budeš rvát, to už je jedno, hlavně přežij. Poteče krev, no dobře. Ale to vás ovládá taková touha získat baret, že zavřeš oči a na tohle nemyslíš. Ani na to, že z tebe možná bude invalida nebo tě zabijí,“ vzpomíná praporčík.
„Červený baret je jako ikona. Pravoslavná ikona je svatá a je třeba se k ní podle toho chovat. A s baretem je to to samé, symbolizuje krev kamarádů, kteří položili svůj život. V baretu nemůžete jíst, chodit na záchod, kouřit. Jedna věc je červený baret získat, druhá je žít podle této myšlenky. Mohou vám ho i sebrat, pokud se nechováte dobře. Proto se musíte chovat důstojně,“ říká Grigorjan.
Jako bohové
Gennadij Ternovskij získal baret v roce 1998. „Majitel červeného baretu byl pro mě bohem. Mytologičtí bohové jako Mars, Zeus, Thor, to byli jen cucáci v porovnání s vojákem v červeném baretu,“ vzpomíná veterán vnitřních vojsk.
Na zkoušku se připravoval sedm let, během kterých trénoval hlavně karate. „Makal jsem na krev. Makal jsem, dokud jsem nezačal zvracet. Když zvracíš žluč, to už je první příznak, že tělo dosáhlo svých limitů,“ vypráví Ternovskij. Podle něj se ale dřina vyplatila: „Čím více krve proliješ během přípravy, tím méně jí ztratíš během zkoušky.“
Úmrtí během zkoušky podle něj nikdo oficiálně nepotvrdí, mezi vojáky se však o takových případech ví. „Jednoho důstojníka při zkoušce téměř knockoutovali. Měli ho stáhnout z boje, ale místo toho ho přiměli pokračovat. Dostal další rány a umřel pak na vnitřní krvácení,“ říká Ternovskij.
Cílem zkoušky ale není někoho zabít, zdůrazňuje. „Když je instruktor moc krutý, tak ho stáhnou. Instruktoři jsou tvrdí, ale ne s cílem někoho zabít, ale aby si vojáci baretu vážili. Když se někdo přihlásí do specnaz, tak asi ví, že to je životu nebezpečné,“ vysvětluje major ve výslužbě.
Červený baret je podle něj pro příslušníky speciálních sil jako olympijská medaile pro sportovce. „Dneska ve zkoušce obstojí málo vojáků, tak pět z osmdesáti. Za mých časů to bylo třicet procent a dříve ještě více,“ vzpomíná Ternovskij. Podle něj je to tím, že dříve bylo méně speciálních jednotek a nábor byl přísnější.
„Dříve také bylo pravidlo tří pokusů. Pokud voják ve zkoušce třikrát neuspěl, tak nedosahoval požadavků speciálních jednotek a byl převelen mezi řadové vojáky. Toto pravidlo by se mělo obnovit,“ myslí si ruský veterán.
