Jak jste se dostal k cestě do Středoafrické republiky (SAR)?
Úplně náhodou. SAR není zemí, o které by se mnoho vědělo, zejména v Česku. Já jsem v sobě měl dlouhodobě určitou touhu odjet do Afriky, ale spíš než na safari, tak nějakou smysluplnou formou. Mimo jiné i jako dobrovolník. Nějakou dobu to ve mně zrálo. Studoval jsem na střední škole ve francouzském Dijonu a čistě náhodou jsem se přes kamarádku dozvěděl o organizaci SIRIRI (více o ní viz box).
Začal jsem s nimi spolupracovat. Klíčové bylo, že jsem byl tehdy ve Francii třetím rokem a francouzštinu jsem tedy ovládal celkem dobře, takže jsem se té organizaci i svým způsobem hodil. Začal jsem pro ně překládat, vyřizoval jsem jim korespondenci. Po nějaké době jsem vyslovil přání, které ve mě dřímalo už předtím, že bych svoje služby rád nabídl přímo v SAR.
V té době vám bylo kolik let?
Když jsem odjížděl, tak mi bylo čerstvých dvacet let.
Popostrčil vás k cestě do SAR i fakt, že jste věřící?
Spíše to bylo o hodnotách, které se k tomu vztahují. Nebyl to ale jediný vliv. V SAR jsem byl zároveň na katolické misii bosých karmelitánů, kteří tam zastupují stát. Je to nejefektivnější způsob, jak se do SAR v rámci rozvojové pomoci dostat.
Jaká byla situace v SAR a co bylo náplní vaší práce po příjezdu?
V SAR už v březnu 2013 proběhl státní převrat. V té době jsem se začal připravovat na odjezd. Situace se tam stala hrozně nestabilní, země byla pod tlakem rebelů z organizace Séléka. Vlna násilí postupem týdnů eskalovala. Já jsem do SAR odjížděl v září 2013. Dlouho jsme řešili, jestli budu moct vůbec odjet. Misionáři, kteří na místě žijí někdy i desítky let, ale nakonec vyhodnotili, že je to možné.
Vojtěch BílýDnes 22letý Vojtěch Bílý strávil deset měsíců jako učitel-dobrovolník ve Středoafrické republice v době, kdy zde vypukla občanská válka, která vyhnala z domovů více než milion obyvatel. Působil v karmelitánské misii, která se změnila v uprchlický tábor, monitoroval válečné zločiny, byl i svědkem odsunu muslimů, který mimo jiné zpřetrhal kmenové a přátelské vazby. Své zkušenosti zaznamenal v knize Když padají manga. V pondělí 13. dubna ji od 19:00 představil se spoluautorkou Alenou Scheinostovou v prostorách Knihovny Václava Havla (bližší informace najdete zde). |
Po příjezdu jsem začal učit na základní a střední škole. Primárně jsem učil biologii, tělocvik a religionistiku. Zároveň jsem učil také v denním stacionáři pro sirotky, kde jsem se staral o volnočasové aktivity, doučoval francouzštinu a matematiku.
Až do listopadu jsem učil, a to i přesto, že už se tam pohybovali rebelové. Občas jsme narazili i na mrtvé. Slyšeli jsme střelbu. Situace nebyla kdovíjak bezpečná a stabilní. Dalo se v tom však relativně normálně fungovat.
V prosinci se však situace změnila. Vypukla občanská válka. V té době k nám přišlo na šest tisíc uprchlíků. Samozřejmě jsme nemohli pokračovat v našich normálních aktivitách, nemohli jsme dál učit. Byli jsme ve válečné zóně, kde se každý den bojovalo. Od té doby jsme spíše pomáhali po humanitární stránce.
Tlačila na vás rodina, abyste se po vypuknutí občanské války vrátil?
Rodina to samozřejmě sledovala, ale musím se přiznat, že jsem celkem dost mlžil. Takže přesně nevěděli, co se dělo v Bozoum, kde jsem působil. Já jsem byl celkem v kontaktu s českými i světovými médii, což je kapitola sama pro sebe. Mnohem lépe se mi spolupracovalo s těmi zahraničními, česká o moje postřehy zprvu příliš nestála. To mi trochu nahrálo, protože díky tomu měla rodina spíše útržkovité informace.
Situace v SAR je zjednodušována na konflikt muslimů a křesťanů. Je současná situace opravdu takto černobílá?
Konflikt sám o sobě není a nikdy nebyl čistě náboženský. Je potřeba si uvědomit, že nemůžeme rozdělovat kulturu, etnikum a náboženství. Když se podíváme na etnické spektrum SAR, tak na začátku roku 2013 jsme měli zhruba 20 procent zástupců muslimské populace, čímž mám na mysli Afričany spíše ze severní části kontinentu. Původní etnikum se hlásí převážně k animismu a křesťanství. Do té doby mezi sebou tyto skupiny nesoupeřily. Změnilo se to příchodem rebelů ze Séléky. Ta byla čistě muslimská, tvořená žoldáky z Čadu a Súdánu. Prezident François Bozizé byl svržen a utekl do exilu. Vedení země se ujal lídr koalice Séléka. Jemu se však nepodařilo rebely po převzetí moci odstavit.
Rebelové se následně rozprostřeli po celé zemi a začali utlačovat obyvatelstvo. Selektivně. Začali se zaměřovat na původní obyvatelstvo. To začalo vytvářet napětí, a protože nikdo z ciziny nezasáhl a nedošlo k intervenci, rebelové postupem času získávali na síle, vypalovali vesnice. Zabíjeli a kradli. Jednalo se ale spíše o projev moci a snahu nahrabat si co nejvíce peněz a majetku.
Není to ale tak, že by celá muslimská komunita SAR souhlasila s počínáním Séléky?
Ne, oni právě ani nebyli v pozici, kdy by na tom byli nějak výrazně dobře. Spíš se jich to určitým způsobem netýkalo. Víme i o případech, že se někteří muslimové postavili na odpor a posléze si to odskákali.
Situace tedy směřovala k většímu konfliktu...
Ano. Protože se situací nikdo nic nedělal, tak se původní obyvatelstvo začalo posléze bránit. Začaly vznikat lidové milice Anti-balaka, což byli v podstatě všichni včetně křesťanů a animistů. Odpor byl spíše defenzivní, později pak začala jakási mobilizace po celé zemi a Anti-balaka přešla do ofenzivy, což odstartovalo občanskou válku na začátku prosince.
Jak se po tomto zlomu změnila vaše práce v SAR? Zúčastnil jste se i vyjednávání?
Jednání jsem se účastnil, ale nedá se říct, že já osobně bych vyjednával. Prostředníkem v dialogu byl představený misie otec Aurelio, se kterým jsem tam byl já. Je to Ital, který v SAR žije desítky let, zná místní a je přirozenou autoritou pro město a okolí Bozoum. Stát tam v podstatě nefunguje, zastupují ho zde právě misionáři.
Brali ho jako autoritu i muslimové a členové Séléky?
On už od začátku byl jedním z mála, který se natvrdo s rebely hádal a dojednával propouštění rukojmí a zajatců. Naplno také říkal, co si myslí, což rebely pochopitelně netěšilo. Jednou proto dostal jemně řečeno nafackováno. Byly tam dokonce i zvěsti, že ho rebelové plánují zabít. Nikdy si to ale nedovolili.
Uvažovali tak, že kdyby ho zabili, tak by tím mohli zažehnout odpor?
To dobře ilustruje situace, kdy jsme dostali zprávu, že je Aurelio mrtev. Že ho zabili stoupenci Séléky. My jsme se pak zpětně dozvěděli, že se ta zpráva donesla i k Anti-balace. Ta se okamžitě dala na pochod a chtěla se pomstít. Pak se ukázalo, že Aurelio žije a k odvetě nedošlo. Aurelio později jednáním zabránil masakru v Bozoum a později dokonce zachránil i členy muslimské komunity před útoky členů Anti-balaky.
Jak jste se vyrovnával s tím, co jste v SAR viděl?
Byl jsem v situaci, kdy jsem to neměl čas a prostor řešit. Ve chvíli, kdy jsme tam měli šest tisíc uprchlíků, tak jsem za ně cítil spoluzodpovědnost. Na nějaké hroucení nebyl prostor. Měl jsem strach, když se začalo střílet. Tenhle strach mi ale nikdy nezabránil pokračovat v práci. Byla to otázka zvyku. Člověk si zvykne na všechno.
SAR pro mě samozřejmě byla silnou zkušeností i v otázkách víry. Bylo to tam hodně intenzivní v otázkách hledání sebe sama. Byla to samozřejmě hrůza. Neptal jsem se, ale Boha, jak to mohl dopustit. Ptal jsem se spíše, jak to mohl udělat člověk.
Když padají mangaKniha je napsána formou rozhovoru. Vojtěcha Bílého se ptala novinářka Alena Scheinostová. Text je obohacený o úryvky blogů misionáře Aurelia Gazzery, představeného misie v Bozoum, a chatových korespondencí Vojtěcha Bílého se zakladatelkou SIRIRI Ludmilou Böhmovou, které probíhaly po celou dobu pobytu v SAR. Na konci jsou publikovány neodeslané dopisy bozoumských žáků jejich muslimským spolužákům, kteří museli náhle uprchnout do Čadu (knihu si můžete zakoupit zde). |
Když jste se vrátil ze SAR, nepřipadaly vám zdejší problémy tak trochu malicherné a nicotné?
Je jasné, že díky té africké zkušenosti mám na některé věci jiný pohled. Na druhou stranu si nemyslím, že bych přijel „zafričtělý“ a ťukal si na čelo, co se to tady děje. Jsem Evropan a rozumím tomu, jakým způsobem to tady funguje. Nemám nějakou touhu dělat z Evropy Afriku a překopávat zdejší hodnoty. Ty dva světy jsou neslučitelné a nesrovnatelné.
Po návratu jste o vašich zážitcích ze SAR napsal knihu. Co vás k tomu vedlo?
V prvé řadě mě o to poprosil jeden z misionářů. Zároveň se věnuji jakési osvětě od mého příjezdu. Právě proto, že česká média nedávají SAR tolik prostoru, jaký si podle mě zaslouží. Je mi jasné, že SAR není středobod světa. Na druhou stranu je to země zmítaná konfliktem, který je srovnatelný s konfliktem v Sýrii a dalších zemích.
Kniha má poměrně netradiční název – Když padají manga. Pro jste ji pojmenoval zrovna takto?
Název vychází z jednoho zážitku v SAR. Když totiž ze stromů padala uzrálá manga, dopadala i na plechové střechy. Vydávalo to podobný zvuk, jako střelba rebelů. Děti na to reagovaly stejně, jako kdyby se začalo střílet.
Mnoho lidí tvrdí, že je situace v rozvojových zemích jako SAR nezajímá, protože neovlivňuje jejich každodenní život. Proč by se měli lidé o situaci v Africe a dalších citlivých regionech zajímat?
Je to podle mě otázka solidarity, která do společnosti patří. Bez ní společnost nemůže přežít. Zároveň nežijeme ve světě izolovaných států, které se neovlivňují. Nedomýšlíme to. Veškeré konflikty na Blízkém východě a v Africe jsou přímo ovlivňovány politikou vyspělého světa. Nejde říct, že se nás „nějaký konflikt ve Středoafrické republice“ netýká. To není pravda. Spousta surovin, ekonomik a politických věcí jsou s těmito konflikty propojeny a v budoucnu nás budou ovlivňovat.
Nezanedbatelné jsou ve spojení s těmito regiony i podmínky pro rozvoj extremismu...
Ano. Nestabilita SAR láká extremisty z širokého okolí, protože nabízí ideální půdu pro vytvoření extremistické skupiny. Zájem islamistů o SAR je zřejmý. Teď trochu přeháním, ale až jednou vyletí raketa z SAR a zasáhne například Madrid, bude to důsledek současného nezájmu. Myslet si, že za to nejsme zodpovědní, je blbost. Myslet si, že nás to neovlivňuje, je další blbost. Jsme spojeni se zbytkem světa. My ovlivňujeme své okolí a ono ovlivňuje nás.
Jak se stavíte k otázkám zabíjení, které je omlouváno vírou, což například činí i Islámský stát?
Zabít ve jménu víry je vždy špatné. Pokud vezmeme aktuální počínání Islámského státu, tak to určitě není otázka obyčejných muslimů. Ti samozřejmě nejsou agresivní zabijáci, kteří mají chuť vymýtit všechny bezvěrce. Bavíme se o radikálním islámu, který je paskvil a demagogie lidí, kteří si islám vzali a zneužili ho. Radikální islám je problém. Je neomluvitelný. Je to zároveň hodně nešťastné, protože se dostáváme do určitých společenských tlaků, kdy lid, kteří se hlásí k islámu, je ve stínu konání Islámského státu.
SIRIRIObecně prospěšnou společnost SIRIRI založilo v roce 2006 šest lidí. Téměř 80 procent všech příjmů SIRIRI pochází od dárců. Středoafrická republika nepatří mezi prioritní země pomoci žádného státu. SIRIRI se zde zaměřuje na projekty v oblastech školství, zdravotnictví a zemědělství. Hlavním záměrem všech projektů SIRIRI je přispívat k nezávislosti Středoafričanů na pomoci zvenčí (více o SIRIRI najdete zde). |
Jaké jsou podle vás nedostatky ve formě humanitární pomoci Západu v Africe a dalších rozvojových regionech?
Já osobně nejsem zastánce humanitární pomoci jako takové. Spíše se zaměřuji na rozvojovou pomoc. Humanitární pomoc je potřeba v době, kdy je aktuální krize, podobně jako v SAR. Je to hašení požáru, ale neřeší problém. Bez velkých organizací to ale samozřejmě také nejde.
Ideální je tedy kombinace velkých organizací a menších subjektů, kteří v dané lokalitě působí dlouhodobě?
Podle mě je důležité stavět na místních. Zaintegrovat do humanitární pomoci místní struktury, lidi a organizace.
Nebyla by nejprve lepší pomoc ve formě určité politické či vojenské intervence ze zahraničí a až následné nasazení rozvojových projektů?
Politická a vojenská intervence například v SAR proběhla a probíhá. Započala v prosinci 2013 po začátku občanské války. V této situaci je nezbytná. Je to samozřejmě kontroverzní téma, kdy bývalý kolonizátor vyšle své jednotky do někdejší kolonie, tak se začnou probírat otázky suverenity a nezávislosti. Z mého úhlu pohledu ale intervence měla přijít dřív. Obecně je důležitý i mezinárodní dialog. Co nejvíce nezávislý a oproštěný od snahy o získání zahraničního vlivu.
Aktuálně studujete ve Skotsku psychologii. Nepřemýšlíte, že byste výhledově opět odjel pomáhat do Afriky a využil právě psychologie pro pomoc tamním lidem?
Je to věc, která mě stále láká. Zatím ale studuji prvním rokem, takže mám před sebou dlouhou cestu. SAR je pro mě stále téma, které je mi blízké. Kdyby se mi časem podařilo aplikovat psychologii například do této problematiky, bylo by to zajímavé.
