Mezi posledními zmínili osobnost ukrajinského nacionalisty Stěpana Bandery ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov (zde) a také český prezident Miloš Zeman. "Nezapomeňte, že Bandera je na Ukrajině považován za národního hrdinu, jeho obraz visí na Majdanu, jeho socha je ve Lvově. No a ve skutečnosti to byl masový vrah," řekl nedávno v České televizi.
S obrazem Bandery na kyjevském náměstí Nezávislosti, které se stalo symbolem tamější revoluce, má Zeman pravdu, stejně jako se sochou ve Lvově, postavenou v roce 2007 po "oranžové revoluci". Pod pojmem národní hrdina se nicméně vybaví jiná čísla než tahle: v nedávném průzkumu 48 % Ukrajinců řeklo, že má k Banderovi negativní vztah, kladně ho vnímalo 31 % dotázaných. Mezi kritiky byl větší podíl vyhraněných než mezi zastánci. Jeho stoupenci nepřevažovali ani mezi etnickými Ukrajinci (poměr 34 ku 44 %, podrobná data z průzkumu zde).
Průzkum mezi dvěma tisíci Ukrajinci se konal ve druhé půli dubna, tedy poté, co Rusko zabralo Krym a Ukrajinci - teoreticky - měli důvody identifikovat se se symboly odporu proti Rusku. Bandera takovým symbolem může být. Ale čísla z průzkumu říkají, že (snad mimo úplný západ země) národním hrdinou není.
Ukrajinská povstalecká armádaUkrajinská povstalecká armáda vznikla v roce 1942 jako vojenské křídlo Banderovy frakce Organizace ukrajinských nacionalistů. Tou dobou byla válka na východní frontě v plném proudu. Mnozí Ukrajinci vnímali Němce jako osvoboditele: hladomor z let 1932-1933, zaviněný fatálními přehmaty (někteří historici hovoří o úmyslné genocidě) Stalinovy administrativy stál dle soudobých odhadů život 3,5 mil. Ukrajinců (víc než 10 % populace) a byl v čerstvé paměti. Zbavení sovětské nadvlády při německé ofenzívě v létě 1941 využili Ukrajinci k vyhlášení samostatného státu. Lídry Ukrajiny včetně Bandery zatklo gestapo a když neodvolal samostatnost, putoval - jako prominentní vězeň - do koncentračního tábora. V letech 1943-1944 UPA válčila proti německé správě, od května 1944 proti Sovětům. Na podzim 1944 pustili nacisté Banderu ze žaláře, velel na dálku z Berlína. V týlu na západ postupující Rudé armády povstalci ovládli území s 10 miliony lidmi a rozlohou 160 tisíc km². Pak ale válečná mašinerie SSSR, jejich izolovaný odpor - i pomocí deportací statisíců obyvatel, mezi nimiž měli stoupence - zlomila. Při boji za nezávislou Ukrajinu se povstalci dopouštěli etnických čistek území, které pokládali za svůj budoucí stát. Ukrajinsko-kanadský historik John-Paul Himka odhaduje, že bojovníci UPA zabili 60 až 100 tisíc lidí, převážně Poláků. Vůči civilistům postupovali povstalci krutě (podobně jako nacistické jednotky SS či sovětská NKVD). Podle politologa Williama Taubmana v letech 1944-1952 sovětské orgány na západě Ukrajiny kvůli podezření ze spolupráce s banderovci zadržely 600 tisíc lidí a třetinu z toho popravily. V bojích s NKVD řady povstalců prořídly, v lednu 1947 Sověti odhadli jejich sílu jen na 4 500 mužů. Skupiny probíjející se Československem na Západ (více o tématu jsme psali zde) tak patřily k posledním bojeschopným jednotkám. Polistopadové bádání se od komunistického v náhledu na povstalce značně liší. "Nešlo o emigraci, jakou známe z československých zkušeností po roce 1948, šlo o holý život - stalinská genocida o tom dávala víc než dost důkazů," píše například slovenský historik Ján Mlynárik. Za hranice komunistického bloku se nakonec dostalo jen několik set povstalců. |
Kdyby ostatně průzkumy uměly rozhodnout, kdo je kde národním hrdinou, byl by jím už mnohem spíše sovětský diktátor Josef Stalin, jehož v průzkumu označilo 47 % Rusů za kladnou a jen 29 % za zápornou postavu dějin (zdroj zde). Novější průzkum dopadl 49 ku 32 % ve Stalinův prospěch (zdroj zde).
V Rusku stojí mnoho soch diktátora, za jehož vládou zůstaly kromě vítězství nad nacisty miliony nevinných mrtvých: obětí hladomoru, etnických čistek či politických procesů. Nové ruské učebnice o nich hovoří jako o nezbytné ceně za industrializaci země. Prezident Putin se o víkendu nechal slyšet, že by nebránil přejmenování Volgogradu na Stalingrad.
Jenže současná krize se odehrává na Ukrajině a dění tam - otázku "banderovců" nevyjímaje - je logicky terčem větší mediální pozornosti. Navíc zmínky o banderovcích nejsou úplně neopodstatněné: černorudých vlajek někdejších povstalců vlálo na demonstracích v Kyjevě plno (reportáž z Kyjeva čtěte zde). A nacionalistická strana Svoboda je zastoupená ve vládě.
Době poplatné pamflety místo seriózního bádání
Hledání a zdůrazňování chyb výhradně na jedné straně konfliktu však připomíná výstupy československé komunistické historiografie, literatury faktu i beletrie za vlády komunistů. Na rozdíl od utajování událostí jako katyňský masakr či doložka sovětsko-nacistického paktu o tom, kdo obsadí jakou část východní Evropy, se banderovci komunistické ideologii a propagandě hodili pro vykreslení východní fronty coby místo střetu dobra se zlem.
Rudé právo tak například v roce 1947 publikovalo článek "Kdo jsou a jak vznikli benderovci", v němž tvrdí, že vždy byli "fašisty a nepřáteli demokracie, jiné idee toto hnutí nikdy nemělo" a že v nich "nelze spatřovat oběti poválečných politických poměrů".
V roce 1948 navázal Václav Slavík s 39stránkovou publikací Pravá tvář banderovců, jejímž vydavatelem příznačně bylo Revoluční odborové hnutí svazu zaměstnanců pražského SNB. Nechyběly fráze o církvi sloužící "kapitalistickým utlačovatelům", "štvaní proti lidově demokratickému Maďarsku" či "trojském koni proti sovětskému zřízení". Slavík vinil banderovce i z vítězství Demokratické strany v parlamentních volbách v roce 1946 na Slovensku a měnil i datace událostí, byť není zřejmé, zda z nevědomosti či úmyslně.
Roli ale pamflet splnil. "Rozsahem nevelký text přispěl k formování základních kontur antibanderovské legendy, kterou KSČ dokázala propagandisticky využít jako součást boje o převzetí moci (...)," uvádí renomovaný slovenský historik Miroslav Kmeť (zde, od str. 163). Začátkem 50. let knihu coby zdroj informací pro veřejnost doplnila "Akce B" - dobrodružný román a stejnojmenný film.
Další odborné texty se nesly v podobném duchu. Historik Jan Fiala na přelomu 50. a 60. let uváděl, že banderovští povstalci "cílevědomě spolupracovali s reakčními silami" a když v roce 1994 vydal "Zprávu o akci B", ukrajinské zdroje, které nespadaly do jeho interpretace, podle Kmetě raději ignoroval.
Jaroslav Šolc v Historickém časopisu v roce 1961 nazval povstalce "klerofašistickou organizaci, jejíž jádro tvořila buržoazní ukrajinská inteligence pocházející z rodin bývalých vykořisťovatelů".
Historik Kmeť také zdokumentoval případ, kdy českoslovenští autoři popisovali zásah proti skupině polských demokratických odbojářů coby likvidaci "nebezpečné skupiny banderovců". Doslovy k publikacím psali vysocí režimní důstojníci - jeden překlad z ruštiny armádní generálmajor Ludvík Přikryl opatřil poznámkou, že "je přínosný pro boj s třídními nepříteli a přispěje ke vděku těm, kteří ve dne v noci střeží základy našeho státního a ekonomického zřízení, navzdory štvavým vysílačkám a útokům buržoaznímu tisku".
V beletrii Čas mlhavých nocí, kterou v roce 1978 napsal přímý účastník bojů s banderovci Jaroslav Netolička, zase tvoří typickou banderovskou jednotku esesák Wilhelm, nacistický lékař Zandler a Ukrajinec Kolczek, všichni tři vrazi.
Teprve koncem 80. let se podle Kmetě v literatuře začala akcentovat i témata o boji Ukrajinců proti Němcům či o jejich nuceném přesídlování z Polska. Na celkový obraz "ozbrojených sil kontrarevoluce", jak o povstalcích psalo Rudé právo, to nicméně dopad nemělo.
Návrat nacionalistických mýtů znepokojuje, soudí historici
Jenže tak jednoduché, že "banderovce zneužila komunistická propaganda a hotovo" - byť je k zakrývání vlastních zločinů zneužila - to není.
Americký univerzitní web History News Network, který se zabývá zasazováním aktuálních událostí do dějinné perspektivy - bez emocí a černobílého vidění situace - nedávno publikoval materiál s názvem "Proč by nás měl znepokojovat návrat nacionalistických mýtů na Ukrajině" (anglicky, najdete jej zde).
Autoři, profesoři Tarik Cyril Amar a Per Aders Rudling, upozorňují, že pouhé plošné vyvracení ruského narativu (založeného na "fašistické vládě" v Kyjevě) nevybočuje z intencí propagandy, která dusí reflexi a otevřenou diskusi.
Připomněli například, že Banderova Ukrajinská povstalecká armáda byla v kontextu války relativně malým regionálním hráčem a že mnohem víc Ukrajinců bojovalo - namísto za ideje ukrajinského nacionalismu - v rámci sovětských sil proti nacistickému Německu. Jedním dechem dodali, že není prostor pro při o prostém faktu: že "na vrub ukrajinského nacionalismu za druhé světové války připadá rozsáhlé, politicky motivované a úmyslné násilí proti civilistům, účast na holokaustu, masových vraždách a etnických čistkách desítek tisíc Poláků".
Vazbu na současnost spatřují v osobě prvního prozápadního prezidenta Viktora Juščenka, vynesené do úřadu "oranžovou revolucí" v roce 2004. "Zatímco Rusko dnes šíří absurdní příběh o bujícím fašismu a antisemitismu na Ukrajině, Juščenko předkládal neméně absurdní příběh o tom, že krajně pravicoví etničtí nacionalisté byli bezúhonní hrdinové a nevinní mučedníci. "Tím, že je ztotožnil s národem, nejen akceptoval jejich hodnoty, ale také přispěl k polarizaci Ukrajiny," soudí autoři.
"Oranžová" Juščenkova administrativa se k Banderovi hlásila skutečně výrazně. V roce 2006 lvovská radnice ohlásila přesun jeho hrobu na hřbitov ukrajinských bojovníků za svobodu. Rok nato vztyčili ve Lvově Banderovu sochu, na jeho sté narozeniny vyšly poštovní známky a v roce 2010 mu Juščenko udělil titul Hrdina Ukrajiny. To zkritizoval Evropský parlament i Rusko. Viktor Janukovyč, který Juščenka v následujících volbách porazil, udělení titulu anuloval.
Obhájci extremistů ve státní správě
Rudočerné vlajky ve volbách zplihlyBanderovské vlajky dnes využívají extremisté z Pravého sektoru. Mírnější, přesto nacionalistická Svoboda má jako jedna ze tří hlavních stran bývalé opozice proti Janukovyčovi své lidi na důležitých postech ve vládě. V prvním volebním testu nacionalisté propadli: Oleh Ťahnybok (Svoboda) získal v prezidentských volbách 1,16 % a Dmytro Jaroš (Pravý sektor) jen 0,7 % (o obou mužích jsme podrobně psali zde).  Prezidentské volby na východě i západě země vyhrál Petro Porošenko. Parlamentní volby se dosud nekonaly. |
Amar a Rudling dále uvedli, že díky letošní revoluci se ve státní správě zabydleli i značně pochybní činitelé. Například Serhij Kvit, ministr školství a vášnivý obhájce někdejšího teoretika ukrajinského nacionalismu, antisemity a zastánce nacistického Německa Dmytro Doncova. Když zabrousíme do současnosti, pro Kvita například není extremistou šéf ukrajinského Pravého sektoru Dmytro Jaroš.
Kvit není jediný, koho Amar a Rudling uvádějí. Do čela ukrajinského Institutu paměti národa nastoupil Volodymyr Vjatrovyč, na Západě málo známý publicista s nekritickým pohledem na Organizaci ukrajinských nacionalistů a Ukrajinskou povstaleckou armádu. Do čela tajné služby SBU se zase vrátil Valentyn Nalyvajčenko, za jehož předchozího vedení služba publikovala seznam údajných viníků ukrajinského hladomoru a výslovně upozornila, kteří z nich jsou židovského původu.
"Porevoluční Ukrajina potřebuje podporu a ne další problémy. Právě proto je nejvyšší čas otevřeně uznat, že pokus vrátit do hry neonacionalistický pohled napáchal dost škody a oprostit se od něj," uzavírají autoři.
