Stavební firmy zatím odvezly přes milion tun oceli, rozdrceného betonu a seškvařených drátů, město však odhaduje, že z podzemí bude ještě třeba odstranit dalších půl milionu tun trosek. Teoreticky by měly práce skončit někdy v červnu.
Tu zející plochu s krátery, velkou skoro sedm hektarů, nazývají zdejší dělníci jednoduše pit, díra. Ze změti betonu a oceli v jednom z kráterů je vidět vlak soupravy podzemní dráhy, který už nikdy ze stanice neodjel. Na jiném místě leží rozbitý monitor.
Víc toho vidět není, vše rozdrtily tuny trosek padajících budov. Přesto zde ještě hasiči občas nalézají helmy, boty, části oděvů či lidské ostatky. Práce v okolí se pak zastaví a nalezené ostatky obřadně odnesou na nosítkách přikryté americkou vlajkou.
"I teď, po čtyřech měsících, se mnozí z hasičů a dělníků rozpláčou," říká Ian Sullivan, který hlídá jeden z vjezdů. Dělníci musí postupovat opatrně a nemohou už používat těžkotonážní buldozery a bagry, protože poškozená podzemní patra by nemusela váhu strojů unést. S obrovskými kusy betonu a oceli tak zápasí jeřáby, které se pod těžkou vahou často nebezpečně naklánějí do prohlubní. Nedávno dělníci narazili v zemi na obrovský kus oceli, který nemohli žádným způsobem odstranit. Nakonec ho museli v zemi nechat.
Dalším problémem je voda, která se v obou kráterech hromadí. Částečně napršela a částečně sem prosakuje z nedaleké řeky Hudson. Zelenou barvu jí propůjčují roztavené chemikálie a benzin z rozdrcených aut. "Museli jsme vykopat odvodní kanály a snažíme se vodu odpumpovat," popisuje náročný postup Pat Muldon, šéf jedné ze stavebních společností, které na místě pracují.
Vokolních ulicích už však všechny stopy po katastrofě zmizely a vrátil se do nich spěch a ruch finanční čtvrti. Některé obchody a restaurace jsou sice stále zavřené, jiné zkrachovaly, ale většina z nich už funguje a nabízí slevy, aby znovu přilákaly zákazníky.
Všechny podniky v okolí mají ve výloze něco, co připomíná den útoku, ať už to je několik fotografií obětí nebo jen americká vlajka. Část jednoho obchodu s oblečením nechal majitel tak, jak vypadala 11. září: pokrytu tlustou vrstvou suti a prachu. Před skleněnou vitrínou, která obchod rozděluje, se teď fotografují turisté.
U kostela svatého Pavla se neustále tvoří fronta lidí.
Čekají na to, aby se mohli podívat na vyhlídkovou plošinu, kterou město nad místem neštěstí zřídilo. Policisté je postupně pouštějí na dřevěnou rampu, která vede kolem kostelní zdi až na plošinu, vzdálenou od prvního kráteru asi sto metrů. Zájem lidí vidět zblízka "ground zero" byl takový, že radnice musela od prvního dne začít vydávat lístky s vymezenou dobou návštěvy.
Přesto návštěvníci, které tvoří rovným dílem místní a turisté, běžně čekají i dvě hodiny. Z plošiny pak mohou na pár minut pozorovat oba krátery i nekonečný řetěz nákladních aut, která odvážejí sutiny. Denně sem přijde na pět tisíc lidí. Ale příbuzní těch, kteří zde ztratili své blízké, považují nemístnou zvědavost turistů za urážku obětí.
Pro ně je to pietní místo, stále otevřený hrob. "Tělo mé holčičky je tady všude někde rozprášeno," říká rozhořčeně žena, která zde 11. září ztratila svou dceru.
Ani mnozí místní turisty nevítají. "Není to přece žádná pouťová atrakce, je to místo tragédie, a lidé se tady podle toho nechovají," říká Janice Cahalaneová, která deset let žila ve stínu věží obchodního centra.
"Je to nechutné, někteří lidé k nám chodí do bytu, aby viděli, jak byl poničen." Dalším lidem se nelíbí stánky se suvenýry, které se tady najednou vyrojily. Prý část zisku z jejich prodeje půjde pozůstalým - to však nikdo nepotvrdil.
 |
