"Necítím se nijak odlišná," tvrdí Farúková, přestože její štíhlá postava mezi statnými mužskými těly zaujme na první pohled. "Všichni tu děláme to samé, všichni bombardujeme stejně precizně," vysvětluje žena, jíž zpod letecké přilby vylézá tradiční šátek muslimských žen.
Farúková není jedinou ženou v pákistánském letectvu, do kabiny bitevníků tam usedá pravidelně ještě pět dalších pilotek. Žádná z nich ovšem ještě nemá kvalifikaci k tomu, aby mohla přímo zasáhnout do boje.
V uplynulých deseti letech mělo stejnou kvalifikaci jen 19 Pákistánek. Pozemních operací se ženy nesmějí účastnit vůbec, což ovšem není ani zdaleka pouze výsadou Pákistánu.
Postavení žen se v Pákistánu v posledních letech zlepšuje, třeba se sousedním Afghánistánem je nesrovnatelné. Čím dál více žen se díky tomu hlásí i do ozbrojených složek. Teď jsou jich asi čtyři tisíce, pracují zejména v kancelářích nebo na vojenských marodkách. Přímo u letectva jich slouží 316, což je třikrát víc než před pěti lety.
Nadějné pilotky často odradí rodina
Když Farúková před sedmi lety řekla své matce, že se chce stát armádní pilotkou, byla v rodině za hlupáka. Ovdovělá matka proti vojenské kariéře své dcery tvrdě protestovala.
Právě tlak rodiny často odradí Pákistánky od posledního kroku k tomu, aby usedly v kokpitu bitevníku. Většina jich proto skončí u pomalejších strojů. Zajišťují třeba transporty vojáků po území 180milionového státu. Ty nejlepší však působí i v elitních protiteroristických jednotkách.
"Kvůli teroristickým hrozbám a geografické poloze naší země musíme být stále na nohou," vysvětluje Farúková, proč se pro kariéru v armádě rozhodla. Naráží tím na problémy v sousedním Afghánistánu, odkud se postupně stahuje většina zahraničních sil (více o Afghánistánu čtěte zde). A komplikované vztahy má Pákistán i s Indií, s níž se pře o území Kašmíru (více o sporu s Indií zde).
