Někteří tvrdí, že věc Tibetu je už definitivně ztracená. Cokoli uděláme, věci jenom zhorší, soudí skeptici. Malověrných však zatím není tolik. Většina věří, že Tibet má ještě naději, jenom se nedokáže shodnout, jak na to.
Jak přistupovat k mocné Číně, abychom uchovali maximum své kultury a tradic, abychom zajistili našim lidem alespoň základní práva v jejich vlastní zemi? Přitvrdit, nebo spíše přilézt ke křížku?
V zásadě mají Tibeťané zhruba těchto pět možností, přičemž některé z nich lze vzájemně kombinovat:
1. Následovat střední cestu
Tedy dosavadní přístup, který už od svého přelomového projevu v Evropském parlamentu ve Štrasburku v roce 1988 hájí Jeho Svatost dalajlama. Spočívá v této tezi: vzdáváme se nezávislosti výměnou za širokou autonomii. Podstatným problémem však je, že Čína tuto představu celé roky naprosto ignoruje. Stoupenci střední cesty chtějí zároveň stupňovat mezinárodní tlak vůči Číně a více do svého usilování zapojit liberální čínské intelektuály.
2. Požadovat nezávislost
"Dalajlamova smířlivá cesta je cestou úpadku, pasivní rezistence selhala," řekl mi loni v Káthmándú emigrant Taši Dolmo. S podobným názorem není ani zdaleka osamocený. Zvláště mladí Tibeťané volají po radikálnějším přístupu, přičemž mnozí nevylučují ani násilí. Žádají obnovit požadavek nezávislosti a vsadit na konfrontační metody, vystupňovat protesty v Tibetu i v cizině.
3. Ozbrojený boj
O gerilové válce proti čínským vojákům a diverzních akcích v samém Tibetu zatím hovoří jen nepatrná hrstka Tibeťanů. Většina chce krveprolití předejít, neboť soudí – a správně – že bez masivní mezinárodní pomoci (ta se jeví jako naprostá utopie) by Tibeťané neměli proti neskonale početnější a lépe vyzbrojené čínské armádě šanci. Gerilový boj a následné odvetné akce Číňanů by pak přinesly nezměrné utrpení civilnímu obyvatelstvu. Rizikem agresivního přístupu je také roznícení čínského nacionalismu (to jsme viděli i při loňských protestech před olympiádou) a ztráta sympatií na mezinárodní scéně.
4. Čekat na změny v Číně
Někteří Tibeťané včetně významných lamů a dalších vůdců věří, že problém Tibetu vyřeší čas. Jejich recept je jednoduchý: moc neprovokovat a s co nejmenšími ztrátami vyčkat na změnu poměrů v Číně či případný pád komunistické vlády. Pak přijde náš čas, říkají.
Tento přístup je vcelku logický, má však háček: čas nemusí v této přetahované nutně být na straně Tibeťanů. Než zasedne v Pekingu demokratičtější vláda, může v řece Jang-c’-ťiang protéct víc vody, než by bylo snesitelné. Odpůrci tohoto přístupu zdůrazňují, že Tibet by do té doby mohl být natolik zdevastován, že už by nebylo co zachraňovat. A osídlen tolika Číňany, že už by přestal být Tibetem. To by dříve mohl zemřít dalajlama, nejvýznamnější stmelující prvek, což by mohlo způsobit chaos a vzájemné půtky.
5. Soustředit se na detaily
Tato alternativa zvažuje zcela se vzdát nároků na autonomii a soustředit se na ochranu vlastní kultury, prosazování základních lidských práv a další specifické věci, třeba získání povolení, aby mladí Tibeťané mohli studovat na zahraničních univerzitách. Odpůrci argumentují, že Číňanům nelze věřit a že takových cílů nelze dosáhnout bez autonomie.
Je tu i šestá možnost – podvolit se. Rezignovat. O tom však žádný Tibeťan nechce ani slyšet.
