Tím průvodcem je 67letý bývalý profesor historie Arrie Van Deventer, který sirotčinec založil. Sraz s ním je na křižovatce cest a Deventer pak novináře vede k ohradě kolem rezervace. „Když nějaký místní pastevec pytláky upozorní, i když řekne třeba jenom ‚tam a tam je pět nosorožců‘, vydělá si víc peněz než za celý rok,“ vysvětluje Deventer. To proto tak důsledná opatření.
Čas hraje proti nim. Koronavirus zastavil i program na záchranu nosorožců |
V roce 2011 Deventera někdo telefonicky upozornil, že v blízkosti byly zabity dvě samice nosorožců a jedno mládě. Další ale přežilo. Deventer se snažil zjistil, kam by tohoto malého tvora náležejícího k nosorožcům bílým mohl odvézt. „Po mnoha telefonátech jsem zjistil, že pro to mládě žádné přijatelné místo neexistuje. A najednou jsem se slyšel, jak při jednom telefonátu říkám ‚tak, dobře, já takové místo vybuduji‘,“ řekl Deventer.
Sirotčinec má tři hlavní úkoly: zajistit zvířatům bezpečí, umožnit jim zotavit se a pak je vypustit na svobodu. K zásadám patří: co nejméně návštěv a žádní turisté. Kromě jiného i proto, aby si zvířata na lidi nezvykala, protože to komplikuje jejich návrat do divoké přírody. Kolik mladých nosorožců v zařízení je, se neříká. Péčí o ně jsou pověřeny čtyři placené zaměstnankyně a dvě dobrovolnice.
Jako jejich matky
Když se objeví nové mládě, musejí s ním v prvních pěti měsících i spát a doslova se stát „jejich matkami“, říká ředitelka Yolande Van Der Merweová. „Ve venkovní ohradě se k nám v noci tisknou, potřebují kontakt a teplo. Když si musíme odskočit nebo se najíst, musíme jedna druhou vystřídat. Když to neuděláme, mládě se začne bát, volá a pláče,“ říká Merweová, podle níž ty zvuky připomínají volání delfínů.
V Jihoafrické republice bylo v minulých deseti letech kvůli rohu zabito několik tisíc nosorožců. Po rohovině je poptávka v Asii, hlavně ve Vietnamu, kde se jí přisuzuje velký účinek. Za kilogram je možné získat i 90 tisíc eur (2,4 milionu korun). Nelegální obchod má v rukou mafiánská síť.
Za pokus o prodej rohu nosorožce dostal policista podmínku, odvolal se |
V jedné ohradě v sirotčinci jsou tři nejmladší přírůstky, dva samci a jedna samice. Čekají na krmení z lahve, v níž je směs mléka s rozmixovanou vařenou rýží. Zanré Van Jaarsveldová mláďata pohladí a poškrábá po tlusté kůži, ale jen krátce. „Mají hlad a začínají být nevrlá,“ říká. Zatímco samičky jsou na krmení náročné, samci spořádají, co se jim nabídne.
Samička Jessie je tady od dubna. „Byly jí čtyři měsíce a byla ve stavu posttraumatického syndromu. Dva dny jsme jí dávali valium, aby se zklidnila. Byla velmi dehydrovaná a měla ránu na rameni zjevně po úderu mačetou. Myslíme si, že se snažila bránit matku. Úplně malí potomci většinou utíkají pryč,“ uvádí osmadvacetiletá pečovatelka.
Po narození váží nosorožci zhruba 40 kilogramů. „Jsou maličcí, vysocí tak po mé koleno,“ říká Merweová. Pak začnou pořádně jíst a denně přibírají přes jeden kilogram, do roka se pak z těchto mláďat stanou půltunové kolosy. Schopnost bránit se útočníkům získají v pěti letech, kdy mohou být nosorožci umístěni do větší rezervace. Tu střeží hlídka a pečovatelkám sirotčince dává vědět, jak si jejich bývalí svěřenci vedou.
