Co vás nejvíce přimělo k odchodu?
Domnívám se, že revoluce se dělá proto, aby lidé žili lépe. A z tohoto pohledu nikdy revoluce nefungovala. Už bezprostředně po revoluci se speciální oddíly Kubánců objevily v nejrůznějších zemích světa - od Afriky až po Bolívii, přestože slovně se odsuzovaly jakékoli ozbrojené intervence. A třeba co se dělalo s penězi a prostředky ze SSSR? Namísto toho, aby byly využity pro rozvoj země, šly na podporu terorismu na půlce planety. A dosud, čtyřicet let po revoluci, Kubánci mají pověstné "tarjety", přídělové lístky na základní věci, neplatí zde základní svobody. Země je v troskách.
Vaše matka, Natalia "Naty" Revueltová ze známé havanské a kdysi zámožné rodiny, žije stále na Kubě. Měla vždy blízko ke Castrovi. Jak pohlíží na váš odchod?
Matka vždy věděla, že chci odejít. Nebyl to pro mne život, vše za nás rozhodovali jiní. I když s ní občas telefonuji, ona se jakékoli zmínce o politice vyhýbá.
Zmínila jste se o gerile v Bolívii. Tam byl v roce 1967 bolivijskými vojáky zabit Ernesto Che Guevara. Jaký je, respektive byl podle vás vztah Castra ke Guevarovi?
Myslím, že obraz Che je výplodem kubánské propagandy, nic víc. Domnívám se, že Castro nechal Guevaru na holičkách. Potvrzuje to i kniha někdejšího Guevarova spolubojovníka Ariela Alarcóna, která se jmenuje Paměti kubánského partyzána, v níž Alarcón tento názor zastává.
Název té knihy trochu připomíná i vaši knížku. V exilu jste napsala Vzpomínky odbojné dcery Fidela Castra.
Trochu se za ten název stydím, ale navrhlo ho nakladatelství. V té knize vzpomínám na to, co jsem na Kubě zažila za 37 let života, jak jsem vyrůstala v prostředí dvojí morálky a proč jsem se rozhodla odejít.
Sama jste se dozvěděla, že vaším otcem je Fidel Castro, až v deseti letech. Navštěvoval vás často?
Relativně ano, pohyboval se kolem nás dosti často, byla jsem na jeho přítomnost vcelku zvyklá.
A jak se k vám choval, dával vám nějaké hračky, dárky?
Ano, takové hlouposti, které se dávají dívkám toho věku panenky a podobně.
Studovala jste také několik let medicínu, pracovala jste i jako modelka, mluvíte španělsky, anglicky, francouzsky a rusky. Chcete se v budoucnu živit psaním?
Ráda bych, kdysi jsem psala denně, ale teď momentálně nepíšu. A co se týče ruštiny, tu jsem už pozapomněla.
Mnozí autoři biografií o Castrovi tvrdí, že jediný skutečný a opravdový cit, který kdy k někomu měl, byla jeho láska k vaší matce. Poukazují přitom na jeho dopisy, které jí zasílal z vězení, když si za Batisty odpykával trest za útok na kasárna Moncada.
Nevím, moje matka je i v této záležitosti uzavřená a tajuplná.
Kdysi, když jsem ty dopisy četla, tak mi převážně připadaly nudné. A když jsem se k nim vrátila mnohem později - abych Castra lépe poznala, tak jsem z nich vyčetla, že se snažil jejich prostřednictvím ukázat svou lepší, lidskou stránku.
Poznala jste i vy jeho lidskou stránku? Jaký je coby otec?
Nikdy jsem ho jako otce nebrala. Ani setkání s ním nebyla zvlášť příjemná - dělá všechno tak diktátorsky.
A Castro jako politik?
Je velmi vychytralý, tvrdohlavý, samolibý a především je velkým improvizátorem. Historie posledních čtyřiceti let Kuby je historií Castrových improvizací, vzdálených od reality, a výsledkem je to, že ekonomika a vůbec vše je zruinované. Lidé ráno vstávají, aniž by věděli, co dají svým dětem k jídlu. Ale nejsou to jen věci materiální, obětí je především morálka. Lidé žijí v zajetí strachu, proto chodí na různé mítinky s Castrem, protože jeden donáší na druhého a navíc za svou účast dostanou nějaké ty potraviny. Je to absurdní a nepřirozený režim, který lidi udržuje v područí strachem a omezeným přístupem k základním potřebám.
A mnoho lidí je kvůli svým názorům pronásledováno a je ve vězení.
Nevidíte přece jen nějaké pozitivní známky změn?
Ne, bohužel.
A přesto latinskoamerická levice i někteří intelektuálové Castra obdivují...
Ano, například světoznámý Gabriel García Márquez, ale ten to jistě časem splatí velkou ostudou...
Domnívám se, že revoluce se dělá proto, aby lidé žili lépe. A z tohoto pohledu nikdy revoluce nefungovala. Už bezprostředně po revoluci se speciální oddíly Kubánců objevily v nejrůznějších zemích světa - od Afriky až po Bolívii, přestože slovně se odsuzovaly jakékoli ozbrojené intervence. A třeba co se dělalo s penězi a prostředky ze SSSR? Namísto toho, aby byly využity pro rozvoj země, šly na podporu terorismu na půlce planety. A dosud, čtyřicet let po revoluci, Kubánci mají pověstné "tarjety", přídělové lístky na základní věci, neplatí zde základní svobody. Země je v troskách.
Vaše matka, Natalia "Naty" Revueltová ze známé havanské a kdysi zámožné rodiny, žije stále na Kubě. Měla vždy blízko ke Castrovi. Jak pohlíží na váš odchod?
Matka vždy věděla, že chci odejít. Nebyl to pro mne život, vše za nás rozhodovali jiní. I když s ní občas telefonuji, ona se jakékoli zmínce o politice vyhýbá.
Zmínila jste se o gerile v Bolívii. Tam byl v roce 1967 bolivijskými vojáky zabit Ernesto Che Guevara. Jaký je, respektive byl podle vás vztah Castra ke Guevarovi?
Myslím, že obraz Che je výplodem kubánské propagandy, nic víc. Domnívám se, že Castro nechal Guevaru na holičkách. Potvrzuje to i kniha někdejšího Guevarova spolubojovníka Ariela Alarcóna, která se jmenuje Paměti kubánského partyzána, v níž Alarcón tento názor zastává.
Název té knihy trochu připomíná i vaši knížku. V exilu jste napsala Vzpomínky odbojné dcery Fidela Castra.
Trochu se za ten název stydím, ale navrhlo ho nakladatelství. V té knize vzpomínám na to, co jsem na Kubě zažila za 37 let života, jak jsem vyrůstala v prostředí dvojí morálky a proč jsem se rozhodla odejít.
Sama jste se dozvěděla, že vaším otcem je Fidel Castro, až v deseti letech. Navštěvoval vás často?
Relativně ano, pohyboval se kolem nás dosti často, byla jsem na jeho přítomnost vcelku zvyklá.
A jak se k vám choval, dával vám nějaké hračky, dárky?
Ano, takové hlouposti, které se dávají dívkám toho věku panenky a podobně.
Studovala jste také několik let medicínu, pracovala jste i jako modelka, mluvíte španělsky, anglicky, francouzsky a rusky. Chcete se v budoucnu živit psaním?
Ráda bych, kdysi jsem psala denně, ale teď momentálně nepíšu. A co se týče ruštiny, tu jsem už pozapomněla.
Mnozí autoři biografií o Castrovi tvrdí, že jediný skutečný a opravdový cit, který kdy k někomu měl, byla jeho láska k vaší matce. Poukazují přitom na jeho dopisy, které jí zasílal z vězení, když si za Batisty odpykával trest za útok na kasárna Moncada.
Nevím, moje matka je i v této záležitosti uzavřená a tajuplná.
Kdysi, když jsem ty dopisy četla, tak mi převážně připadaly nudné. A když jsem se k nim vrátila mnohem později - abych Castra lépe poznala, tak jsem z nich vyčetla, že se snažil jejich prostřednictvím ukázat svou lepší, lidskou stránku.
Poznala jste i vy jeho lidskou stránku? Jaký je coby otec?
Nikdy jsem ho jako otce nebrala. Ani setkání s ním nebyla zvlášť příjemná - dělá všechno tak diktátorsky.
A Castro jako politik?
Je velmi vychytralý, tvrdohlavý, samolibý a především je velkým improvizátorem. Historie posledních čtyřiceti let Kuby je historií Castrových improvizací, vzdálených od reality, a výsledkem je to, že ekonomika a vůbec vše je zruinované. Lidé ráno vstávají, aniž by věděli, co dají svým dětem k jídlu. Ale nejsou to jen věci materiální, obětí je především morálka. Lidé žijí v zajetí strachu, proto chodí na různé mítinky s Castrem, protože jeden donáší na druhého a navíc za svou účast dostanou nějaké ty potraviny. Je to absurdní a nepřirozený režim, který lidi udržuje v područí strachem a omezeným přístupem k základním potřebám.
A mnoho lidí je kvůli svým názorům pronásledováno a je ve vězení.
Nevidíte přece jen nějaké pozitivní známky změn?
Ne, bohužel.
A přesto latinskoamerická levice i někteří intelektuálové Castra obdivují...
Ano, například světoznámý Gabriel García Márquez, ale ten to jistě časem splatí velkou ostudou...
