„Je to kampaň, lživá kampaň, jejímž cílem je poškodit image Nikaraguy a její vlády,“ postěžoval si tento týden 72letý prezident chudé středoamerické země v rozhovoru pro Fox News. A odmítl jak předčasné volby, tak jakoukoliv odpovědnost za krvavé útoky proti demonstrantům, kteří žádali jeho konec.
Protesty vypukly v polovině dubna v reakci na nepopulární důchodovou reformu. Vláda ji sice rychle odvolala, ale proti demonstrantům mezitím tvrdě zakročily paramilitární „šokové jednotky“ podporující prezidenta. V „zemi sopek a jezer“, jak se Nikarague v turistických brožurách přezdívá, se rozhořelo povstání.
Tříměsíční nepokoje si vyžádaly více než tři sta obětí. Je mezi nimi i mnoho policistů, na které studenti stojící v čele odporu útočí podomácku vyrobenými minomety. Nejvíce krve však ulpělo na rukách „grupos de choque“, od nichž se Ortegův režim oficiálně distancuje.
Comandante Daniel, jak Ortegovi příznivci prezidenta dodnes nazývají, lidi na barikádách vytrvale označuje jako teroristy, které financují pravicoví pučisté a odmítá se podvolit sílící kritice zaznívající z dalších zemí Jižní a Střední Ameriky. Zatím se zdá, že má navrch: minulý týden se mu podařilo zpacifikovat odbojné město Masaya, kde odpůrci režimu vyhlásili vlastní samosprávu.
Revoluční začátky
Je asi ironií historie, že Ortega sám začínal jako revolucionář bojující proti útlaku. Narodil se do rodiny politicky angažovaného ševce, jenž otevřeně vystupoval proti diktatuře dynastie Somozových, kteří v Nikarague vládli od 30. let a s požehnáním USA si z ní udělali soukromou firmu.
Ortega se už jako teenager připojil k marxistické Sandinovské frontě národního osvobození (FSLN) pojmenované podle nikaragujského hrdiny, který ve třicátých letech vedl odpor proti americké okupaci země a kterého Somozovi nechali zavraždit. Pro věc revoluce Ortega v roce 1967 se samopalem v ruce přepadl pobočku Bank of America, za což si vysloužil tvrdý kriminál.
Po sedmi letech mučení ho s dalšími sandinisty propustili výměnou za rukojmí. Součástí dohody s režimem bylo, že Ortega odjede na Kubu. Využil toho k tomu, aby podstoupil výcvik ve vedení guerillového boje a pak se tajně dostal zpět do vlasti, kde se už schylovalo k otevřené občanské válce.
Prezident Nikaraguy Daniel Ortega, libyjský vůdce Muammara Kaddáfí a Fidel Castro na archivním snímku z 80. let. Za Kaddáfím vykukuje Rosario Murillová.
Prezident Nikaraguy Daniel Ortega na archivním snímku z 80. let
Sandinisté se chopili moci v roce 1979 a prezident Anastasio Somoza s milenkou, rakvemi svého otce a bratra a kufry nacpanými penězi prchl do ciziny, kde ho později zavraždili atentátníci vyslaní sandinisty. Ortega do prezidentského křesla usedl o pět let později po volbách, které pozorovatelé uznali za poměrně svobodné.
Nikoliv však Ronald Reagan, který v něm viděl hlavně spojence Moskvy a Havany a považoval ho za velké nebezpečí pro další Amerikou podporované režimy ve Střední Americe. Washington začal podporovat protisandinovské rebely známé jako Contras a vypukla další občanská válka, která si vyžádala 30 000 životů a americkou politiku poznamenala obřím skandálem: Reaganovi lidé totiž podvratné akce v Nikaragui financovali z prodeje zbraní Íránu.
Pozor na první dámu
Sandinisté se sice zasadili o zlepšení vzdělávání a zdravotnictví a zavedli pozemkovou reformu, přesto Ortegu nakonec udolal ekonomický rozvrat země a následky války. Ve volbách v roce 1990 zvítězila někdejší spojenkyně USA Violeta Chamorrová, první prezidentka v historii obou Amerik.
Daleko významnější úlohu v Ortegově života však sehrála jiná žena. Rosario Murillová stála po jeho boku od jeho revolučních začátků. Vydržela s ním dlouhých sedmnáct let v opozici, během nichž FSLN čelila korupčním obviněním a vnitřním rozbrojům. Dala mu osm dětí a postavila se za něj i ve chvíli, kdy ho jejich dcera obvinila, že ji v dětství znásilňoval.
Létaly kameny i gumové projektily, popsal student nepokoje v Nikaragui |
Excentrická básnířka (její specialitou jsou erotické verše) také podle stanice France 24 stála za jeho překvapivým comebackem v roce 2006. Ortega se tehdy zřekl komunistických ideálů, slíbil příliv zahraničních kapitálu a podporou absolutního zákazu interrupcí si získal katolickou církev. „Mým hrdinou je teď Ježíš Kristus,“ prohlásil a po letech života na hromádce si „soudružku Rosarii“ vzal v kostele za ženu.
Ortega se po návratu do prezidentské funkce rozhodl, že otěže moci už nepustí. Dvakrát změnil ústavu, aby mohl opět kandidovat a ze své ambiciózní manželky udělal před dvěma lety viceprezidentku. Řada Nikaragujců ji nenávidí skoro stejně silně jako jeho. Přezdívají ji „La Chamuca“ - tedy čarodějnice.
Dynastie Ortegů za uplynulých dvanáct let postupně ovládla celý státní aparát. Kontroluje policii, armádu i justici a prezidentovy děti zastávají významné pozice v politici, hospodářství a médiích. Kruh se uzavřel: marxistický revolucionář, který svrhl diktátora, aby nastolil rovnostářskou společnost, se sám stal tyranem.
