Premiér oznámil odchod na tiskové konferenci v anglickém Sedgefieldu, který je jeho volebním obvodem. "Tady má politická kariéra začala a tady by měla také skončit," prohlásil k aplaudujícímu davu.
Blairovo prohlášení není překvapivé, čekalo se dlouho. Úmysl opustit křeslo šéfa partaje - a tím i úřad ministerského předsedy - ohlásil čtyřiapadesátiletý rodák z Edinburghu už loni v září (více zde). Donutila ho k tomu část partaje, která nesouhlasí s účastí Británie v iráckém tažení, napsala agentura Reuters.
Blair zůstane až do příštích voleb, jež budou nejspíš v roce 2009, řadovým poslancem za Sedgefield. Jeho nástupcem v čele labouristů i vlády se s největší pravděpodobností stane ministr financí Gordon Brown.
Toho by měli labouristé zvolit na mimořádném sjezdu krátce poté, co Blair předá královně Alžbětě II. svou rezignaci. Sjezd se bude konat pravděpodobně 30. června, a Brown tak bude moci od Blaira převzít úřad už 2. července.
To nejlepší z Blaira
Tony Blair dnes svou rezignaci oznámil nejprve členům vlády v Londýně. "Bylo to srdečné, přátelské setkání plné smíchu," popsal britskému serveru BBC ministr pro Severní Irsko Peter Hain.
Pak premiér odjel do Sedgefieldu. Na tiskovce předvedl to nejlepší ze svého řečnického a politického umění. Nejdřív nechal přítomné asi dvacet minut čekat. Když ho začali "vytleskávat", poslal na scénu svou ženu Cherie a následně předřečníka - přítele a poradce Johna Burtona.
Když se pak v sále objevil sám, přítomní dlouho aplaudovali vestoje. Blair si s několika z nich potřásl rukou a na všechny strany posílal zářivý úsměv a vzdušné polibky.
Jeho projev byl jako vystřižený z filmu. Nejdéle vládnoucí labouristický premiér poděkoval lidem ve svém volebním obvodu, manželce, dětem i Johnu Burtonovi. Jakoby mimochodem prohodil, že 27. června rezignuje, a pak už dlouze vychvaloval Británii, kterou dokonce nazval "tou nejskvělejší zemí na celém světě".
"Nemyslím si, že bychom dostali pořádání olympijských her, kdybychom byli Británií z roku 1997," prohlásil. A svěřil se, že jako premiér možná někdy nesplnil veškerá očekávání, ale vždy jednal podle svého nejlepšího přesvědčení.
Zmínil se i o Iráku, který mu srazil popularitu na minimum. "Po nepředvídatelném a dramatickém 11. září a smrti tří tisíc lidí v New Yorku jsem se rozhodl stát po boku našeho největšího spojence. Sesazení Saddáma Husajna bylo snadné. Ale protiúder teroristů byl nákladný a tvrdý. Je to věc, v níž nesmíme polevit. Teroristé nám hrozí tady i po světě. Je to test vůle a víry a my nesmíme zklamat."
Pro Británii byl dobrý
Po rezignaci hodlá Tony založit globální nadaci, která se bude věnovat hledání souladu mezi křesťanstvím, judaismem a islámem. Má totiž pocit, že se této problematice ještě nikdo pořádně nevěnuje. - více zde
Blair zaznamenal během kariéry řadu zásadních úspěchů. Labouristé například pod jeho vedením třikrát za sebou vyhráli volby. Ministerský předseda se také zasloužil o průlom v krvavém severoirském konfliktu. Ale dělal i chyby, soudí Britové. Nejvíc mu vyčítají právě podporu americké invaze do Iráku v roce 2003.
Nicméně skoro polovina obyvatel Spojeného království je i tak přesvědčená, že Tony Blair byl pro jejich zemi dobrý. Vyplynulo to z průzkumu institutu ICM. A deník Guardian dnes publikoval jiný výzkum, podle něhož je 60 procent voličů přesvědčeno, že si dějiny Blaira budou pamatovat coby muže, který přinesl změny. I když ne vždy k dobrému.
Kdo je Tony Blair
Anthony Charles Lynton Blair se narodil 6. května 1953 ve skotském Edinburghu. Vystudoval práva v Oxfordu, jako 22letý vstoupil do Labouristické strany a o osm let později - v roce 1983 - poprvé usedl do poslanecké lavice v Dolní sněmovně.
Klíčovým bodem jeho politické kariéry se stal rok 1994, kdy se ve straně ujal předsednické funkce. O tři roky později zazářila hvězda naplno: dovedl skomírající partaj k vítězství ve volbách a jako nového premiéra ho čekalo stěhování na prestižní adresu Downing Street 10.
V dalších letech například zprostředkoval mírovou dohodu v Severním Irsku (1998). Společně s Billem Clintonem byl vůdčí postavou spojeneckého bombardování Jugoslávie (1999) a navzdory odporu veřejnosti i části vlastních poslanců prosadil válku v Iráku (2003).
V únoru 2005 se stal nejdéle sloužícím britským labouristickým premiérem, ale neměl z toho radost, protože jeho popularita kvůli Iráku stále klesala. Nálada se mu trochu zlepšila po třetím - pro Labour Party historickém - vítězství ve volbách za sebou.
