Když přijíždí do malé vesničky na severu Bangladéše, několikrát zazvoní na zvonek svého kola. Pak už se kolem Sathi srotí dav dětí a křičí: "Ahoj, ahoj."
Ze svých skromných obydlí pak jedna po druhé přicházejí místní ženy. Usadí se uprostřed malého nádvoří a sledují, jak Sathi vybaluje svůj notebook. Postaví ho na plastovou krabici a zahajuje videohovor přes Skype. Na obrazovce se rázem objeví tváře mužů, kteří jsou nuceni pracovat stovky i tisíce kilometrů od domova.
"Je to jako kdyby můj bratr stál přímo přede mnou. Jediný rozdíl je v tom, že se ho nemohu dotknout. Očividně přibral, což je dobře. A taky se mu trochu změnila barva kůže, od té doby, co pracuje v Iráku," svěřila se reportérce serveru guardian.co.uk Sumita. Před koncem hovoru se se svým bratrem neustále loučila, bála se totiž, že se spojení zničehonic přeruší. "Připojení dnes není dobré. Máme státní svátek a mnoho lidí se snaží dovolat svým příbuzným," vysvětlila jedna z Info ladies Sathi.
Jeden takový hovor vyjde místní ženy na tři dolary (asi 60 korun). "Cena však zahrnuje vše včetně technického zázemí a všeho ostatního," uvedla Sathi. A ačkoli je to pro místní relativně vysoká cena, služba má velký úspěch. Ze 152 milionů Bangladéšanů jich je totiž pouhých pět milionů trvale připojeno k internetu.
Celkem 56 Info ladies, jak místní ženám v růžovo-modrých uniformách říkají, ale neposkytují pouze internetové připojení. V batozích vozí i fotoaparáty, kterými pořizují svatební fotografie, testy na hladinu cukru v krvi, těhotenské testy a samozřejmě také některou kosmetiku a šampony. Pro mnoho žen je totiž internet zcela novým světem, který jim nahání strach a raději sáhnou po staromódnější pomoci.
I těm se však snaží pomocnice ulehčit vstup do on-line světa. "Rozumí nám i našim starostem. Neodsuzují nás," vysvětluje jedna z vesničanek. Některé mladé dívky dokonce věří pomocnicím natolik, že se jim svěřují i s osobním životem. Golapi Akterová se tak například přes Facebook seznámila s jedním sympatickým Bangladéšanem, který žije v Dubaji. Každý týden si s ním povídá přes Skype a dokonce ho i prostřednictvím internetu představila svým rodičům.
Před pomáháním druhým je nutná investice
Z projektu Info ladies neprofitují jen lidé ze zapadlých koutů Bangladéše. I samotné pomocnice totiž dostávají za svou pomoc ostatním finanční odměnu. Měsíčně si vydělají 150 dolarů (asi tři tisíce korun). I samotné získání této práce nefunguje na principech dobrovolnosti a nulových investic. Ženy, které se chtějí stát součástí týmu Info ladies, si totiž musí zaplatit všechny potřebné kurzy v hodnotě 650 dolarů (asi 13 tisíc korun). Výcvik následně trvá celé tři měsíce.
Podle všeho se však vstupní investice vyplatí. Sathi už z výdělků zasponzorovala spuštění byznysu jejích rodičů. Ti si z části svého obydlí vybudovali lokální supermarket s pro tuto oblast netradičním zbožím. Prodávají například sady pro poskytnutí první pomoci, USB klíčenky zajišťující připojení k internetu, léky, DVD a nástroje pro opravu "utopených" mobilní telefonů.
Celý projekt iniciovala nezisková organizace D.net. Podle jejího mluvčího stále není jisté, zda se Info ladies v Bangladéši plošně rozšíří. I přes dílčí úspěchy podle něj "ukáže až čas".
