Namístě by bylo spíše nad naivitou západních intelektuálů zaplakat. Na kruhovém náměstí Osvobození, známém jako Tahrír, se nesešly šiky uvědomělých mládežníků s písní na rtech a liberální demokracií v srdci. Jistě, možná se tam i takoví jedinci vyskytli, ale těch upřímných bylo sotva do mariáše.
Potkaly se zde nesmírně různorodé skupiny. Studenti z Káhirské univerzity a univerzity Ajn Šams, stejně jako členové súfijských náboženských řádů. Kvalifikovaní dělníci i nezaměstnaní, ale také aktivisté opozičního hnutí Kifája (Dost!), patřící mnohdy ke „zlaté mládeži“, kteří se vyžívali v okázalém praktikování víry natruc svým sekularizovaným rodičům. Příznivci rozličných náboženských organizací i fotbaloví fanoušci, kteří si vždycky rádi kopnou, stejně jako městská chudina ze zoufale přelidněných velkoměstských slamů.
Zhroucení Egypta by bylo pro Evropu horší než noční můra, proto je nejvyšší čas, aby se evropští politici konečně probudili.
