Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tvNa jaře roku 1918 byla situace Arménů tristní. Ruští bolševici v březnu uzavřeli s ústředními mocnostmi Brestlitevský mír, v němž se kromě jiného zavázali, že Osmanské říši předají města Kars a Batumi. Ruské jednotky se začaly ze Zakavkazska stahovat a Turci ucítili šanci na snadný zisk rozlehlého území včetně ropných nalezišť v Baku.
Arménští předáci dobře věděli, co by to znamenalo. Všichni ještě měli v čerstvé paměti genocidní tažení organizované istanbulskou vrchností, při němž byly vyvražděny statisíce jejich krajanů žijících na území Osmanské říše. Arméni proto odmítli uznat bolševickou vládu a rozhodli se vytvořit vlastní armádu, která měla Turky zastavit.
Proti ní stála osmanská třetí armáda Mehmeta Wehiba Paši, která během jara 1918 nezastavitelně postupovala na východ. Obsadila Kars a v květnu i Alexandropol (dnešní Gyumri). Jen pár dní pochodu ji dělilo od Jerevanu a Ečmiadzinu, kde sídlí hlava Arménské apoštolské církve.
Všichni spěchali na pomoc
Arméni ovšem nebyli bezbranní. Na straně ruské carské armády už několik let s Turky bojovaly arménské dobrovolnické oddíly, a právě z nich generál Tovmas Nazarbekjan poslepoval svoji malou armádu.
K poslednímu odporu proti Turkům se vzchopily i statisíce Arménů, kteří do Zakavkazska uprchli před tureckou genocidou. „Cesty byly přecpány vozy taženými voly, buvoly i kravami. Vezly jídlo, zásoby, munici i dobrovolníky z okolí Jerevanu,“ popsal atmosféru národního ohrožení historik Richard G. Hovannisian.
Osudový boj vypukl 22. května u Sardarabadu. Na turecké straně se do něj zapojilo deset až třináct tisíc mužů (včetně 1 500 Kurdů), proti nim stálo asi devět tisíc Arménů. Ovšem spíše než o bitvě by se dalo mluvit o sérii šarvátek v okolí řeky Aras.
Po pěti dnech se arménským jednotkám zdařil obchvatný manévr a osmanské velení kvůli velkým ztrátám nařídilo ústup. Legenda praví, že v arménských kostelech po celou dobu bitvy zvonily zvony, které měly Armény podpořit v boji a Turky znervóznět.
Vítězství u Sardarabadu spolu s bitvou u Karakilisy a Baš-Aparanu znamenaly krach osmanského tažení pod Kavkazem. Britský historik Christopher J. Walker došel k závěru, že pokud by zvítězili Turci, „je velmi dobře možné, že slovo Arménie by dnes bylo používáno už jen jako dávný geografický pojem“.
Dva dny po vítězství Arménská národní rada přijala deklaraci o nezávislosti, která byla vyhlášena retroaktivně k 28. květnu 1918. První arménská republika existovala dvaatřicet měsíců, než ji obsadila sovětská vojska. Z područí Moskvy se země dostala až v roce 1991.
