Cena pro filmové kumštýře letos pohubla, ale zase se víc třpytí. Zvednout ji nad hlavu teď nebude problém, ovšem skláři se při její výrobě zapotili.
Kdo se díval na slavnostní předávání cen České filmové a televizní akademie, možná si všiml, že někteří umělci, zvláště ti útlejších postav, při přebírání ceny šli trochu do kolen. Křišťálový Český lev totiž vážil pět a půl kila. "Nikdo mně přímo neřekl, že ten lev je těžký. Zkusil jsem si ho párkrát zvednout nad hlavu a nebyl to problém," říká Jakub Švéda, výtvarník, který lva navrhl. Tento sedmadvacetiletý muž je ovšem postavou atlet, který ještě před nedávnem boxoval. Takže nějakých pět kilo pro něj je nula nula nic. Námitky však připouští. "Když jsem viděl třeba paní Zázvorkovou nebo Františka Vláčila, jak se lvem zápolí, říkal jsem si, že ta soška asi mohla být o něco lehčí. Snažil jsem se vžít do pocitů toho, kdo lva vyhrál a teď se snaží dá najevo radost. Úsměv, ruce se lvem letí nad hlavu… Moc lidí, kteří by takhle jásali, nebylo - Jan Hřebejk nebo Ivan Hlas a pár dalších. Ale na ostatní to asi bylo příliš těžké," uvažuje autor známé sošky. Český lev měl být původně podstatně lehčí, Jakub Švéda chtěl, aby byl dutý. Jenže to nešlo vyrobit. A tak přišla na svět cena, která jako by svou prestiž podtrhovala i váhou.
Někde v českých kopcích běhala imaginární šelma
Jakubovi Švédovi bylo dvacet, za sebou měl střední výtvarnou školu a v kapse potvrzení, že se od podzimu stává řádným studentem Akademie výtvarných umění. Česká filmová a televizní akademie se zrovna rodila z plenek, za pár měsíců mělo být první slavnostní vyhlášení vítězů, pro něž bylo třeba mít nějaké hmotné ceny. Agentura V A C vypsala konkurs pro výtvarníky, zadání znělo - musí to být lev ve skoku a musí být z křišťálu. Přihlásil se a zvítězil. "Byl jsem to léto na chalupě v Jizerských horách. Díval jsem se velkým oknem do prosluněné krajiny a maloval jednoho lva za druhým," vzpomíná na den, kdy se lvy začal. Na dotaz, zda tehdy někde mezi těmi jizerskými kopci nějakého lva viděl, kroutí hlavou: "To ne, jen jsem se tam cítil pohodově. A tak jsem celý den kreslil, vypadlo z toho nějakých dvacet návrhů, každý úplně jiný, některý stylizovaný, jiný úplně reálný. Všechny jsem je na- posouzení a jeden z nich nakonec porota vybrala jako vítězný." Pokud jde o předlohu, tou je strochou nadsázky skutečně nějaký imaginární lev pobíhající mezi kopci. "Anatomii lva jsem samozřejmě znal, v mládí jsem ho maloval mnohokrát, ale jinak jsem žádnou zoologickou knihu o lvech nestudoval. Jakmile tu představu na chvíli uvidíte, už vás někam žene. A já chtěl být v tomto případě ve výrazu zcela svobodný." Původně měl ovšem Český lev vypadat trochu jinak. Měl mít podstavec z tmavého skla a samotná postava zvířete pak měla být průhledná. A - jak řečeno dutá. Výrobně by to však všechno bylo moc složité a na nějaké experimenty tehdy nebylo moc času. "Na takovou práci je třeba mít alespoň rok, jenže tenkrát se na soškách muselo už na podzim pracovat ve sklárnách." A tak za pár měsíců vznikl lev, který je místy čirý, místy matný a celkově masivní. Rozdával se do loňska.
Teď už ruce s cenou mohou letět vzhůru
Letos při slavnostním vyhlašování mohlo být všechno jinak. Forma, z níž se lvi odlévají, totiž vyžadovala drahou opravu. Pořadatelé se ovšem nakonec rozhodli, že bude lepší udělat rovnou sochu novou, lehčí. Proběhl nový konkurs, nikdo v něm však neuspěl a Jakub Švéda byl nakonec osloven, aby lva pozměnil sám. "Jsem rád, že to takhle dopadlo. Kdyby to dělal někdo jiný, byl by to nejspíš úplně jiný lev, kontinuita by se zpřetrhala. Takhle je v základním tvaru patrná stejná dílna," pochvaluje si výtvarník. Televizní divák ani divák v sále to zřejmě nepozná, ocenění umělci však jistě už ve chvíli, kdy ho převezmou. Lev teď váží necelá tři kila, která dostat nad hlavu snad nebude problém pro nikoho. Je o něco menší a při bližším pohledu propracovanější, vyleštěný křišťál opravdu jiskří. "Pocitově jsem vycházel ze staré sochy, teď mi šlo o to, udělat ji také trochu jako šperk. Chtěl jsem, aby měla víc lesku, teď je do ní víc vidět, je to hra světla. Přibyla spousta detailů, oči, drápy. Taky se lépe drží, pořád jsem si zkoušel, jestli dobře sedí v ruce," vypočítává Jakub Švéda. A pak prý existuje ještě jeden rozdíl - předchozí lev byl výrazem dobrák, ten nový se trochu víc mračí. Tentokrát měl na práci tři čtvrtě roku, i to však bylo málo. Propracovanější tvar sošky je náročnější na výrobu a skláře bylo třeba často kontrolovat. "Při finální výrobě jsem asistoval, a to důsledně. Člověk by se starat neměl, jenže když jsem se chvíli nestaral o řemeslníky, kteří mně předělávali kuchyň, nedopadlo to podle mých představ. A bál jsem se, aby to samé nebylo se lvem," vzpomíná na minulé týdny. "Já například tvrdil, že z dvaceti odlitých sošek je jen jedna dobrá. Skláři jich za povedených považovali víc. Jenže mně už tentokrát šlo o prvotřídní kvalitu, odmítal jsem kompromisy. Řekl jsem jim, že když je těch devatenáct špatných, nedá se stím nic dělat, dokud se to nenaučí perfektně." Skláři to ovšem neměli snadné, propracovanější sošky se odlévaly skutečně obtížně. Po vychladnutí se pak některé jejich části opískovaly, takže jsou matné, jiné naopak vyleštily, takže leskem připomínají broušené sklenice. Nakonec byla na každý odlitek vypískována signatura a pořadové číslo, každý kus je tak originál. "Obě sošky mám rád, každá je trochu jiná, ale ta současná myslím bez problémů snese mezinárodní srovnání. Chtěl bych, aby bylo znát, že je to česká cena, kterou dělal Čech," věří Jakub Švéda. Na otázku, zda existuje nějaké srovnání jeho lva s americkým Oscarem, krčí rameny: "Snad v tom, že obě sošky mají robustní podstavec, z něhož vystupuje postava. A obě jsou filmovými cenami."
JAKUB ŠVÉDA, narozen v roce 1973, žije v Praze, letos bude obhajovat diplomovou práci na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru vizuální komunikace profesora Jiřího Davida. P ovažuje se zejména za krajináře, ale také fotografuje, dělá prostorové objekty, počítačové animace, videoinstalace, maloval ovšem i portrét kardinála Miloslava Vlka. Před rokem se vrátil z osmiměsíčního pobytu v San Francisku v USA, kde studoval na tamním Uměleckém institutu. Kalifornii si zamiloval a nyní usiluje o získání grantu, který by mu na podobné škole v Los Angeles umožnil čtyřleté studium.
Kdo se díval na slavnostní předávání cen České filmové a televizní akademie, možná si všiml, že někteří umělci, zvláště ti útlejších postav, při přebírání ceny šli trochu do kolen. Křišťálový Český lev totiž vážil pět a půl kila. "Nikdo mně přímo neřekl, že ten lev je těžký. Zkusil jsem si ho párkrát zvednout nad hlavu a nebyl to problém," říká Jakub Švéda, výtvarník, který lva navrhl. Tento sedmadvacetiletý muž je ovšem postavou atlet, který ještě před nedávnem boxoval. Takže nějakých pět kilo pro něj je nula nula nic. Námitky však připouští. "Když jsem viděl třeba paní Zázvorkovou nebo Františka Vláčila, jak se lvem zápolí, říkal jsem si, že ta soška asi mohla být o něco lehčí. Snažil jsem se vžít do pocitů toho, kdo lva vyhrál a teď se snaží dá najevo radost. Úsměv, ruce se lvem letí nad hlavu… Moc lidí, kteří by takhle jásali, nebylo - Jan Hřebejk nebo Ivan Hlas a pár dalších. Ale na ostatní to asi bylo příliš těžké," uvažuje autor známé sošky. Český lev měl být původně podstatně lehčí, Jakub Švéda chtěl, aby byl dutý. Jenže to nešlo vyrobit. A tak přišla na svět cena, která jako by svou prestiž podtrhovala i váhou.
Někde v českých kopcích běhala imaginární šelma
Jakubovi Švédovi bylo dvacet, za sebou měl střední výtvarnou školu a v kapse potvrzení, že se od podzimu stává řádným studentem Akademie výtvarných umění. Česká filmová a televizní akademie se zrovna rodila z plenek, za pár měsíců mělo být první slavnostní vyhlášení vítězů, pro něž bylo třeba mít nějaké hmotné ceny. Agentura V A C vypsala konkurs pro výtvarníky, zadání znělo - musí to být lev ve skoku a musí být z křišťálu. Přihlásil se a zvítězil. "Byl jsem to léto na chalupě v Jizerských horách. Díval jsem se velkým oknem do prosluněné krajiny a maloval jednoho lva za druhým," vzpomíná na den, kdy se lvy začal. Na dotaz, zda tehdy někde mezi těmi jizerskými kopci nějakého lva viděl, kroutí hlavou: "To ne, jen jsem se tam cítil pohodově. A tak jsem celý den kreslil, vypadlo z toho nějakých dvacet návrhů, každý úplně jiný, některý stylizovaný, jiný úplně reálný. Všechny jsem je na- posouzení a jeden z nich nakonec porota vybrala jako vítězný." Pokud jde o předlohu, tou je strochou nadsázky skutečně nějaký imaginární lev pobíhající mezi kopci. "Anatomii lva jsem samozřejmě znal, v mládí jsem ho maloval mnohokrát, ale jinak jsem žádnou zoologickou knihu o lvech nestudoval. Jakmile tu představu na chvíli uvidíte, už vás někam žene. A já chtěl být v tomto případě ve výrazu zcela svobodný." Původně měl ovšem Český lev vypadat trochu jinak. Měl mít podstavec z tmavého skla a samotná postava zvířete pak měla být průhledná. A - jak řečeno dutá. Výrobně by to však všechno bylo moc složité a na nějaké experimenty tehdy nebylo moc času. "Na takovou práci je třeba mít alespoň rok, jenže tenkrát se na soškách muselo už na podzim pracovat ve sklárnách." A tak za pár měsíců vznikl lev, který je místy čirý, místy matný a celkově masivní. Rozdával se do loňska.
Teď už ruce s cenou mohou letět vzhůru
Letos při slavnostním vyhlašování mohlo být všechno jinak. Forma, z níž se lvi odlévají, totiž vyžadovala drahou opravu. Pořadatelé se ovšem nakonec rozhodli, že bude lepší udělat rovnou sochu novou, lehčí. Proběhl nový konkurs, nikdo v něm však neuspěl a Jakub Švéda byl nakonec osloven, aby lva pozměnil sám. "Jsem rád, že to takhle dopadlo. Kdyby to dělal někdo jiný, byl by to nejspíš úplně jiný lev, kontinuita by se zpřetrhala. Takhle je v základním tvaru patrná stejná dílna," pochvaluje si výtvarník. Televizní divák ani divák v sále to zřejmě nepozná, ocenění umělci však jistě už ve chvíli, kdy ho převezmou. Lev teď váží necelá tři kila, která dostat nad hlavu snad nebude problém pro nikoho. Je o něco menší a při bližším pohledu propracovanější, vyleštěný křišťál opravdu jiskří. "Pocitově jsem vycházel ze staré sochy, teď mi šlo o to, udělat ji také trochu jako šperk. Chtěl jsem, aby měla víc lesku, teď je do ní víc vidět, je to hra světla. Přibyla spousta detailů, oči, drápy. Taky se lépe drží, pořád jsem si zkoušel, jestli dobře sedí v ruce," vypočítává Jakub Švéda. A pak prý existuje ještě jeden rozdíl - předchozí lev byl výrazem dobrák, ten nový se trochu víc mračí. Tentokrát měl na práci tři čtvrtě roku, i to však bylo málo. Propracovanější tvar sošky je náročnější na výrobu a skláře bylo třeba často kontrolovat. "Při finální výrobě jsem asistoval, a to důsledně. Člověk by se starat neměl, jenže když jsem se chvíli nestaral o řemeslníky, kteří mně předělávali kuchyň, nedopadlo to podle mých představ. A bál jsem se, aby to samé nebylo se lvem," vzpomíná na minulé týdny. "Já například tvrdil, že z dvaceti odlitých sošek je jen jedna dobrá. Skláři jich za povedených považovali víc. Jenže mně už tentokrát šlo o prvotřídní kvalitu, odmítal jsem kompromisy. Řekl jsem jim, že když je těch devatenáct špatných, nedá se stím nic dělat, dokud se to nenaučí perfektně." Skláři to ovšem neměli snadné, propracovanější sošky se odlévaly skutečně obtížně. Po vychladnutí se pak některé jejich části opískovaly, takže jsou matné, jiné naopak vyleštily, takže leskem připomínají broušené sklenice. Nakonec byla na každý odlitek vypískována signatura a pořadové číslo, každý kus je tak originál. "Obě sošky mám rád, každá je trochu jiná, ale ta současná myslím bez problémů snese mezinárodní srovnání. Chtěl bych, aby bylo znát, že je to česká cena, kterou dělal Čech," věří Jakub Švéda. Na otázku, zda existuje nějaké srovnání jeho lva s americkým Oscarem, krčí rameny: "Snad v tom, že obě sošky mají robustní podstavec, z něhož vystupuje postava. A obě jsou filmovými cenami."
JAKUB ŠVÉDA, narozen v roce 1973, žije v Praze, letos bude obhajovat diplomovou práci na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru vizuální komunikace profesora Jiřího Davida. P ovažuje se zejména za krajináře, ale také fotografuje, dělá prostorové objekty, počítačové animace, videoinstalace, maloval ovšem i portrét kardinála Miloslava Vlka. Před rokem se vrátil z osmiměsíčního pobytu v San Francisku v USA, kde studoval na tamním Uměleckém institutu. Kalifornii si zamiloval a nyní usiluje o získání grantu, který by mu na podobné škole v Los Angeles umožnil čtyřleté studium.
