Čtyřicetiletý scénograf a výtvarník Milan David se občas z české scény vzdaluje. To když je přizván na některý z divadelních projektů ve Španělsku, Argentině... V Praze nyní připravil s režisérem Vladimírem Morávkem představení Richarda III. pro divadlo Globe na pražském Výstavišti. A také poprvé v Pardubicích a Praze představil svou fotografickou tvorbu.
Ačkoli jeden den byla slavnostně zahájena vaše výstava fotografií v Klubu solidní nejistota, druhý den po ní nebylo ani stopy. Co se stalo?
No, to je naprosto surrealistická příhoda, úplně nepochopitelná pro mne i pro mé kolegy. Ve zkatce - byl jsem přizván vystavit své fotky v rámci křtu knihy Jirky Kuchaře Santo Daimé, poselství z druhého břehu. Výstava byla domluvená s vedoucím klubu na měsíc, fotografie jsem šéfovi prezentoval a pak dva měsíce připravoval instalaci a vernisáž. Igor Chaun pokřtil knihu a všechno bylo v pohodě - to pravé překvápko nastalo druhý den, když jsem fotky chtěl ukázat přátelům - šéf moje fotografie odstranil, šoupnul ke zdi do šatny. Na vysvětlenou řekl, že jsou nekrofilní a nechal nás vyvést svojí ochrankou z klubu. To už bylo čistě absurdní divadlo...
Stejně jako to, označit fotografie andělů za nekrofilní...
S arogancí bojovat nemá cenu, tak to pouštím z hlavy.... Asi to byla moje chyba, měl jsem vědět, že už to není ten starý dobrý kultovní klub Rádia Limonádový Joe. Poučení pro příště každopádně mám - už jen solidní galerie...
Proč jste se vlastně začal věnovat fotografii?
Scénografie už vám nestačí? Když už mluvíme o scénografii: je jasné, že je to dneska komplexní, dominantní obor sahající do mnoha dalších uměleckých sfér. Všechny ty klipy, reklamy, počítačové hry, 3D aplikace, multimediální výstavy, performace, a samozřejmě divadlo a film - tam všude se projevují scénografické myšlení a principy. Všechno tohle je krásné, ale kolektivní šílenství. Extrovertní. Nedělal jsem nic jiného patnáct let. A s těmi fotkami je člověk najednou sám. Možná to bude znít jako fráze, ale dělám je opravdu z vnitřní potřeby dělat něco svého, osobního, do čeho vám nikdo nemluví.
Z těch vašich fotografií, které přežily jen vernisáž, je jasné, že divadlo nevyužíváte ani jako námět.
Ne, s divadlem to nemá nic společného. To mne neláká. Spíš to směřuje někam k minimalističtějšímu, výtvarnějšímu pojetí. Právě jako ty fragmenty soch. Časem z toho možná bude nějaký příběh. Doufám, že budou doprovázet i chystanou sbírku poezie Lenky Váchalové. Ted jsem koupil v bazaru starej deskáč. Takže tudy...
Pracoval jste docela dlouho i ve Španělsku, v Argentině. Nelákalo vás ani zachycovat pro nás Evropany exotickou realitu Jižní Ameriky?
Ale lákalo a občas to zkouším, v Seville jsem fotil narkomany, prostitutky, transvestity, bydlel jsem totiž v jejich čtvrti. Jenomže při tom je důležitá trpělivost, musíte se sžít s nějakou komunitou, mít jejich důvěru. To umí pánové jako Holomíček, Štreit. Já mám fajn fotky z bordelu, ale zlomili mi tam dvě žebra.
Svoje fotografie jste spojil s křestem knihy, popisující zkušenosti s magií a šamanismem. Máte z Latinské Ameriky podobné zkušenosti?
Vlastně ano - i když jiného druhu. Taky to nebyla zrovna nuda. Teatro Colón, kam jsem byl pozván ke spolupráci na opeře Madamme Butterfly, je jedno z největších a nejslavnějších operních divadel na světě. Na prvním balkoně má desku Gigli, Caruso, Kraus, zpívá tu Pavarotti, Domingo, Carreras a další hvězdy. Hos~jí tu velcí dirigenti a pro Argentinu je to něco jako Národní divadlo, živá legenda. Publikum není ~ : tak nudně ukázněné jako v Evropě, nebojí se křičet bravo nebo získat, jak se komu zachce. Velkolepé premiéry s velmi starou aristokracií, šperky, líčidla; parfémy a tak. Jak mi řekl před premiérou jeden herec, když jsme se na ně dívali dírkou v oponě: Koukej, ti nejsou mrtví, ti jsou jen špatně pohřbení. Trochu dekadentní, konzervativní barák, maličko na spadnutí, ale s velkým stylem a s duší - a to miluju. A taky~ si to dost považuju. Ale jinak byl můj program dost prozaický, práce na projektu, od rána do večera zkoušky, koordinace dílen, hádky s byrokratickým vedením a v noci bary a argentinská vína. No není to šamanismus?
Ve Španělsku jste pobýval dlouho a opakovaně. Jak se vám to vlastně přihodilo?
Do Španělska jsem odjel původně jen na čtrnáct dní, jedna známá mne přizvala na pomoc s jedním představením. Nakonec z toho bylo sedm let. Dostal jsem nabídku působit na divadelní fakultě a podílet se na založení katedry scénografie v Seville. Takže jsem zůstal. Začátky byly těžké, musel jsem se naučit španělštinu zvládnout odbornou terminologii. Ale nakonec to bylo skvělý a osobně mi to dost pomohlo, asi tam někam na jih, do toho jiného životního rytmu, patřím.
K tomu učíte pořád na pražské DAMU?
Tak bych to nenazval. V současné době pouze krátkodobě spolupracuji na programech se zahraničními studenty. Tedy abych to upřesnil - s jedním studentem, absolventem scénografie z Barcelony. Mít jednoho studenta je pohoda a luxus. Když jsem studoval na DAMU já, byl jsem taky pět let jediný student v ročníku, ale to taková pohoda nebyla.
Když máte mezinárodní srovnání - má česká scénografie pořád tak dobrý zvuk?
Ano, díky 60. létům, kdy nás proslavil Josef Svoboda, a díky vynikající škole - DAMU, je česká škola ve světě pořád velice dobře hodnocená. Jenom si myslím, že v současné době už česká divadla zaostávají co do technologií. Je nesrovnatelné, kam postoupila divadla v západní Evropě hlavně v Německu, Anglii, Francii. Třeba light design se u nás vůbec neučí a ani pořádně nemůže, protože v divadlech potřebná špičková technika prostě není.
Jaké máte plány v nejbližší době?
Snad se rýsuje další spolupráce s divadly v Argentině, ve městě La Plata. S kamarádem režisérem, hercem a klaunem z Cirque le Soleil máme nabídku udělat představení v jednom španělském městečku ve středověkém klášteře. S Jurajem Deákem budeme dělat Krvavou svatbu v Ostravě a pak snad možná s Julkem Neumannem v divadle Na zábradlí. Ale to všechno bych nerad zakřikl.
Když tak pořád střídáte města a světadíly, musí tím dost trpět soukromý život?
Můj život je chaotický, ale mně to vyhovuje. Člověk si zvykne cítit se doma tam, kde právě je, a přestane naprosto lpět na věcech. Ve Španělsku jsme bydlel ve čtrnácti bytech, k tomu všechny ty hotely na hostovačkách a divadelní pokoje na oblastech od Moravy po Cheb - víte, že je to inspirativní? A asi to k divadlu prostě patří. Ostatně, o hotelových pokojích vzniká jeden můj soubor fotografií.
Myslíte, že vám to bude vyhovovat pořád, nebo že přeci jen časem zatoužíte po stálém angažmá v jednom divadle?
To už dávno skončilo, angažmá v jednom divadle, ostatně já jsem osobně proti. V divadle se mají režiséři i výtvarníci střídat, z divadel, kde jsou stejní lidé deset let, jsem vždycky trochu na rozpacích. Téměř od začátku své kariéry jsem na volné noze - v životě jsem měl jenom dvě angažmá, ve Zlíně a v Mostě. A jak dlouho mne to bude bavit? Já doufám, že dlouho. Oni výtvarníci, herci a scénografové do důchodu nechodí.
Ačkoli jeden den byla slavnostně zahájena vaše výstava fotografií v Klubu solidní nejistota, druhý den po ní nebylo ani stopy. Co se stalo?
No, to je naprosto surrealistická příhoda, úplně nepochopitelná pro mne i pro mé kolegy. Ve zkatce - byl jsem přizván vystavit své fotky v rámci křtu knihy Jirky Kuchaře Santo Daimé, poselství z druhého břehu. Výstava byla domluvená s vedoucím klubu na měsíc, fotografie jsem šéfovi prezentoval a pak dva měsíce připravoval instalaci a vernisáž. Igor Chaun pokřtil knihu a všechno bylo v pohodě - to pravé překvápko nastalo druhý den, když jsem fotky chtěl ukázat přátelům - šéf moje fotografie odstranil, šoupnul ke zdi do šatny. Na vysvětlenou řekl, že jsou nekrofilní a nechal nás vyvést svojí ochrankou z klubu. To už bylo čistě absurdní divadlo...
Stejně jako to, označit fotografie andělů za nekrofilní...
S arogancí bojovat nemá cenu, tak to pouštím z hlavy.... Asi to byla moje chyba, měl jsem vědět, že už to není ten starý dobrý kultovní klub Rádia Limonádový Joe. Poučení pro příště každopádně mám - už jen solidní galerie...
Proč jste se vlastně začal věnovat fotografii?
Scénografie už vám nestačí? Když už mluvíme o scénografii: je jasné, že je to dneska komplexní, dominantní obor sahající do mnoha dalších uměleckých sfér. Všechny ty klipy, reklamy, počítačové hry, 3D aplikace, multimediální výstavy, performace, a samozřejmě divadlo a film - tam všude se projevují scénografické myšlení a principy. Všechno tohle je krásné, ale kolektivní šílenství. Extrovertní. Nedělal jsem nic jiného patnáct let. A s těmi fotkami je člověk najednou sám. Možná to bude znít jako fráze, ale dělám je opravdu z vnitřní potřeby dělat něco svého, osobního, do čeho vám nikdo nemluví.
Z těch vašich fotografií, které přežily jen vernisáž, je jasné, že divadlo nevyužíváte ani jako námět.
Ne, s divadlem to nemá nic společného. To mne neláká. Spíš to směřuje někam k minimalističtějšímu, výtvarnějšímu pojetí. Právě jako ty fragmenty soch. Časem z toho možná bude nějaký příběh. Doufám, že budou doprovázet i chystanou sbírku poezie Lenky Váchalové. Ted jsem koupil v bazaru starej deskáč. Takže tudy...
Pracoval jste docela dlouho i ve Španělsku, v Argentině. Nelákalo vás ani zachycovat pro nás Evropany exotickou realitu Jižní Ameriky?
Ale lákalo a občas to zkouším, v Seville jsem fotil narkomany, prostitutky, transvestity, bydlel jsem totiž v jejich čtvrti. Jenomže při tom je důležitá trpělivost, musíte se sžít s nějakou komunitou, mít jejich důvěru. To umí pánové jako Holomíček, Štreit. Já mám fajn fotky z bordelu, ale zlomili mi tam dvě žebra.
Svoje fotografie jste spojil s křestem knihy, popisující zkušenosti s magií a šamanismem. Máte z Latinské Ameriky podobné zkušenosti?
Vlastně ano - i když jiného druhu. Taky to nebyla zrovna nuda. Teatro Colón, kam jsem byl pozván ke spolupráci na opeře Madamme Butterfly, je jedno z největších a nejslavnějších operních divadel na světě. Na prvním balkoně má desku Gigli, Caruso, Kraus, zpívá tu Pavarotti, Domingo, Carreras a další hvězdy. Hos~jí tu velcí dirigenti a pro Argentinu je to něco jako Národní divadlo, živá legenda. Publikum není ~ : tak nudně ukázněné jako v Evropě, nebojí se křičet bravo nebo získat, jak se komu zachce. Velkolepé premiéry s velmi starou aristokracií, šperky, líčidla; parfémy a tak. Jak mi řekl před premiérou jeden herec, když jsme se na ně dívali dírkou v oponě: Koukej, ti nejsou mrtví, ti jsou jen špatně pohřbení. Trochu dekadentní, konzervativní barák, maličko na spadnutí, ale s velkým stylem a s duší - a to miluju. A taky~ si to dost považuju. Ale jinak byl můj program dost prozaický, práce na projektu, od rána do večera zkoušky, koordinace dílen, hádky s byrokratickým vedením a v noci bary a argentinská vína. No není to šamanismus?
Ve Španělsku jste pobýval dlouho a opakovaně. Jak se vám to vlastně přihodilo?
Do Španělska jsem odjel původně jen na čtrnáct dní, jedna známá mne přizvala na pomoc s jedním představením. Nakonec z toho bylo sedm let. Dostal jsem nabídku působit na divadelní fakultě a podílet se na založení katedry scénografie v Seville. Takže jsem zůstal. Začátky byly těžké, musel jsem se naučit španělštinu zvládnout odbornou terminologii. Ale nakonec to bylo skvělý a osobně mi to dost pomohlo, asi tam někam na jih, do toho jiného životního rytmu, patřím.
K tomu učíte pořád na pražské DAMU?
Tak bych to nenazval. V současné době pouze krátkodobě spolupracuji na programech se zahraničními studenty. Tedy abych to upřesnil - s jedním studentem, absolventem scénografie z Barcelony. Mít jednoho studenta je pohoda a luxus. Když jsem studoval na DAMU já, byl jsem taky pět let jediný student v ročníku, ale to taková pohoda nebyla.
Když máte mezinárodní srovnání - má česká scénografie pořád tak dobrý zvuk?
Ano, díky 60. létům, kdy nás proslavil Josef Svoboda, a díky vynikající škole - DAMU, je česká škola ve světě pořád velice dobře hodnocená. Jenom si myslím, že v současné době už česká divadla zaostávají co do technologií. Je nesrovnatelné, kam postoupila divadla v západní Evropě hlavně v Německu, Anglii, Francii. Třeba light design se u nás vůbec neučí a ani pořádně nemůže, protože v divadlech potřebná špičková technika prostě není.
Jaké máte plány v nejbližší době?
Snad se rýsuje další spolupráce s divadly v Argentině, ve městě La Plata. S kamarádem režisérem, hercem a klaunem z Cirque le Soleil máme nabídku udělat představení v jednom španělském městečku ve středověkém klášteře. S Jurajem Deákem budeme dělat Krvavou svatbu v Ostravě a pak snad možná s Julkem Neumannem v divadle Na zábradlí. Ale to všechno bych nerad zakřikl.
Když tak pořád střídáte města a světadíly, musí tím dost trpět soukromý život?
Můj život je chaotický, ale mně to vyhovuje. Člověk si zvykne cítit se doma tam, kde právě je, a přestane naprosto lpět na věcech. Ve Španělsku jsme bydlel ve čtrnácti bytech, k tomu všechny ty hotely na hostovačkách a divadelní pokoje na oblastech od Moravy po Cheb - víte, že je to inspirativní? A asi to k divadlu prostě patří. Ostatně, o hotelových pokojích vzniká jeden můj soubor fotografií.
Myslíte, že vám to bude vyhovovat pořád, nebo že přeci jen časem zatoužíte po stálém angažmá v jednom divadle?
To už dávno skončilo, angažmá v jednom divadle, ostatně já jsem osobně proti. V divadle se mají režiséři i výtvarníci střídat, z divadel, kde jsou stejní lidé deset let, jsem vždycky trochu na rozpacích. Téměř od začátku své kariéry jsem na volné noze - v životě jsem měl jenom dvě angažmá, ve Zlíně a v Mostě. A jak dlouho mne to bude bavit? Já doufám, že dlouho. Oni výtvarníci, herci a scénografové do důchodu nechodí.
