Co vás přivádí do Prahy?
Jsme tady, protože děláme první akci Klubu přátel Alfonse Muchy. Dělali jsme hodně aktivit po celém světě, českou kulturu pro víc než šest a půl milionu lidí. Ale chceme, aby se vědělo, že Alfons byl hrdý Čech. Chceme dělat více tady v České republice, oslavovat Alfonse nejenom pro cizince, ale taky pro české lidi. Jaký byl Alfons jako umělec a jak jeho umělecké dílo má vliv i dnes na další generaci umělců na celém světě.
Jako pokračovateli rodu toho na vašich bedrech je určitě hodně, cítíte tíhu zodpovědnosti?
Narodil jsem se v Anglii, protože kvůli historii dvacátého století můj otec emigrovat z Československa v roce 1966. Když jsem byl mladší, nemyslel jsme si, že bychom se mohli vrátit. Všechno se změnilo v roce 1989 a my jsme česká rodina. Byli jsme tu několik tisíc let a kvůli historii dvacátého století bylo několik známých padesát let pryč. Ale jsme zpátky. (úsměv)
Jaký byl váš první kontakt s českým jazykem a Prahou?
Když jsem byl velmi mladý, tak jsme přijeli s mým bratrem a rodiči, myslím v roce 1983 nebo 1984. První zajímavá věc pro mě byla, že Češi říkají Ahoj jako Hello. V té době jsem měl velký zájem o piráty a Ahoj si námořníci říkají jako Dobrý den. To bylo skvělé pro malého kluka. A když jsem tu byl poprvé a chtěl jsem zmrzlinu, tak překvapení pro mě bylo, že když jsem se ptal otce jakou příchuť, tak řekl, že to prý není o tom jakou. Že je jen vanilková. To jsou mé první vzpomínky, když byl jsem mladý a cestoval do Československa.
Marcus Mucha
Jste ženatý, máte děti. Předáváte i dětem češtinu? Učí se česky?
Ano, my jsme česká rodina. To bylo důležité, když jsem se vrátil do Prahy, že děti chodí na český vzdělávací program a pokročily ve svém curriculum jako české děti. Pro mě je teď důležité, že se musím zlepšit. Jak můžete slyšet, v každé větě mám asi dvě tři chyby. Je důležité, abych se zlepšil, abych rozuměl, co říkají moji kluci.
Alfons Mucha zemřel v roce 1939 po výslechu gestapem. Ovšem jeho dílo zčásti zachránil velitel wehrmachtu. Co je na tom pravdy?
To je zajímavý příběh. Příběh druhé části dvacátého století, kdy jsme měli štěstí, že celou sbírku, kterou měl, ochraňoval. Alfons zemřel chvilku před druhou světovou válkou v noci. Jeho manželka měla vilu v Bubenči a do vily přijel jeden z vysoce postavených lidí wehrmachtu. Chápal, že věci tam byly něco důležité pro historii umění, historii světovou. Ochraňoval naši rodinu a taky všechno to celé dílo po celou dobu trvání druhé světové války.
A co je zajímavé, že po asi dvaceti letech můj dědeček Jiří Mucha dělal výstavu díla jeho otce ve Frankfurtu. V té době někoho přijal a mluvil s mým dědečkem. Byl to ten muž, který ochraňoval sbírku našeho rodu v Bubenči za druhé světové války. Prohlídli si celou výstavu. Můj dědeček se zeptal, které dílo má nejraději? A on řekl: Byl jsem voják a bojoval proti vaší straně ve válce, ale v mém pokoji v Praze jsem měl toto.
Pro mě je to vzpomínka krásné části rodinné historie v Praze. Nakonec můj dědeček věnoval ten dotyčný obraz tomu muži z wehrmachtu, protože bez těchto lidí by to dílo dneska neexistovalo.
Alfons Mucha
Kde je momentálně Slovanská epopej a jak je to s prostory pro její vystavení?
To je příběh, který trval více než sto let. Ale myslím, že teď má nějaký hollywoodský konec. Po válce naše rodina ochraňovala Slovenskou epopej a pak také město Moravský Krumlov. Opravovali zámek, aby tam mohla být pro lidi. Nedávno se epopej vrátila do Prahy na několik let a pak do Japonska. Ale Alfons vždycky chtěl, že by to mělo mít svůj sál. A to samostatný sál tady v Praze.
Podepsali jsme smlouvu s Prahou, aby Slovanská epopej mohla být vystavena tři čtyři roky. Bude v prostorách jednoho z nejlepších architektů na celém světě, Angličana Thomase Heatherwicka, který teď taky dělá například ředitelství Googlu v Kalifornii. Normálně, když děláme výstavu, tak se podíváme na muzeum a my vybereme, které obrazy jsou dobré na kterou zeď. Řekli jsme, kde chceme, aby ta plátna byla a máme jednoho z nejlepších architektů ve světě, který bude konstruovat budovu podle našeho nápadu.
Tak myslím, že to bude něco, co dá na světovou mapu umění Prahu jako novou destinaci. Myslím, že je to něco, na co všichni čeští lidé mohou být velmi hrdí. Chceme dělat příběh o tom, jak malý kluk z Ivančic pracoval tvrdě, měl velký sen a pak měl vliv na mangu, komiks, videohry, na filmy Disney a tak dále. Je to krásný příběh pro všechny české děti, jestli se přijedou podívat do Prahy na Slovanskou epopej a pochopí, jak Čech z malé vesnice může měnit svět i po sto padesáti letech.
Alfons Mucha, La Plume, 1897
Jste vy osobně fascinován tím, kde všude ve světě se Muchovu dílu dostane uznání a kde všude je vystaveno?
Máme štěstí, že lidi na celém světě milujou Muchu. Dělali jsme na sto výstav během posledních třiceti let po celém světě a více než šesti a půl milionu lidí jsme představili českou kulturu díky našemu programu. Ale myslím, že lidi ve Francii si myslí, že je Mucha Francouz. V roce 2023 jsme dělali dvě výstavy ve Francii a obě dvě jsme zaměřili na to, jak Alfons byl hrdý Čech. Pro francouzské novináře a tamní lidi to bylo velmi zajímavé.
Druhou zemí, kde milují Muchu, je Japonsko. Když Alfons bydlel v Paříži, měl několik váz, keramiku a tak dále, která byla vytvořena pro Japonsko a ovlivnil je svou tvorbou. Ty květiny například. I když zemřel, asi v sedmdesátých osmdesátých letech hodně ovlivnil umělce kreslící mangu. Byli inspirováni Muchou. Pro mě je to krásné, jak Alfons nejdřív ovlivňoval japonské věci a pak byl vlivem pro další generaci japonských lidí.
Co se do vás osobně promítlo z vašeho pradědečka?
Mí kolegové říkají, že mám vlasy a taky nos jako můj pradědeček (smích). Když děláme výstavy, lidi jsou často překvapeni, jak jsem podobný mému pradědovi. To je krásné. Ale pro mě je nejzajímavější, že on nebyl jenom umělec, ale i filozof. Říkal, že všechny země jsou jako květiny a jestli uděláme věnec z jiných květin, jiných zemí, můžeme udělat něco, co je krásnější než individuální květy. Pro Alfonse byla Slovanská epopej jako příběh, jak slovanští lidé mohou pomáhat s historií světa. Doufal, že jeho dílo by mohlo být jako most mezi jinými kulturami. Že lidi z jiných zemí, kultur by mohli bydlet spolu, respektovat své rozdíly. Že můžeme bydlet ve velkých i malých zemích v míru. To je filozofie, která je důležitá i dnes. Možná víc než dřív.
