Když pana Ivana propustili z kanceláře ve Vítkovických železárnách, najednou měl čas na to, co mu bylo vzácné o víkendech. Mohl dlouho spát, vyjet si na kole, opravit doma kapající kohoutky. Za čtvrt roku nastoupila deprese, pocit zbytečnosti a neschopnosti. Podle psychologů typický příklad toho, jak muži prožívají ztrátu zaměstnání - podstatně hůř než ženy.
Muž ztrácí nejen práci, ale také jistotu, „že je chlap“.
Náhle nenosí domů peníze, takže se obává, že je rodině vlastně přítěží. Ztrácí kolegy ze zaměstnání i téma k hovorům s nimi.
Ztráta zaměstnání je zkušenost, která dokáže pořádně zamávat s mezilidskými vztahy. „Ztráta zaměstnání může být pro muže závažný otřes. Může fungovat i jako spouštěcí mechanismus pro následné psychické problémy,“ míní sociolog Petr Mareš z brněnské Masarykovy univerzity.
Manželka osmatřicetiletého muže z Ostravy, který přišel před rokem o práci, požádala o rozvod. Manžel ji nutil, aby dala v práci výpověď a zůstala s ním doma. „Nesnesl, že vydělávám, zatímco on nemůže najít novou práci. Na mé dotazy, z čeho bychom živili sebe a dceru, vždycky odvětil, že budeme živi z toho, co si vypěstujeme. Dny i noci začal trávit na naší miniaturní zahrádce za městem. Nasázel tam různou zeleninu. Pak jsem zjistila, že tam jen tak sedí, dívá se na rajčata a vůbec si novou práci nehledá,“ líčila žena u soudu.
Další muž z Novojičínska vylezl na komín továrny, ze které ho propustili. Žádal, aby přijel televizní štáb, jehož prostřednictvím si chtěl veřejně postěžovat, že přišel o práci. Po mnohahodinovém přemlouvání ho sundal policejní vyjednavač.
„Někdy si připadám jako blázen, když se v televizi dívám na reprízu stejného pořadu pro ženy a přitom žehlím. Neznám potupnější pocit než se jít ptát na úřad práce, jestli pro mě něco nemají,“ tvrdí absolvent stavební průmyslovky.
Bývalým kolegům se vyhýbá. „Asi se před nimi stydí. Jednou jsem ho viděla z okna, jak se krčí za kontejnerem na odpadky, aby se nemusel míjet se svými kolegy. Několikrát ho přitom zvali na kuželky. Vždycky tam chodívali každý čtvrtek. Teď už nezvedá mobil, když mu volají,“ vysvětluje jeho manželka. „Mobil prodám. Stejně je mi doma na nic,“ podotýká k tomu muž.
Ženy obvykle podle zkušeností psychologů vnímají ztrátu práce méně drasticky. Ačkoliv se také naštvou nebo mají obavu, že se jim sníží životní úroveň, podvědomě jim nepřipadá nic divného na tom, že budou nějakou dobu doma. Vždycky přece platilo, že muž se má ženit až tehdy, když je schopen uživit rodinu.
Právě v tom je ten zádrhel. Dosvědčuje to i velmi smutný fakt. V posledních deseti letech evidují policisté a psychologové několik případů, kdy se muž pokusil o sebevraždu a jako důvod uvedl právě beznaděj nad ztrátou práce. Případ, že by pokus sáhnout si na život takto vysvětlila žena, není znám.
Muž, který se pokusil upálit na náměstí v Českém Těšíně, řekl záchranářům, že je na světě úplně zbytečně, protože jej nikdo nechce zaměstnat. Jiný nezaměstnaný pán z Opavska se skutečně upálil. Nechal rodině dopis s vysvětlením, že jí nechce být na obtíž.
Jde samozřejmě o výjimečně tragické příběhy. Prostá ztráta zaměstnání samozřejmě sebevraždu nevyvolá. Dotyčný je zpravidla psychicky labilní, má k sebevraždě genetické předpoklady. „Pro osamělé lidi nebo členy konfliktních rodin však může být ztráta zaměstnání tou poslední kapkou,“ míní psycholožka ostravského úřadu práce Zuzana Prokopová.
Při ztrátě práce zkrátka platí podobná pravidla jako při kterékoliv jiné krizové životní situaci. Lépe jsou na tom ti, kteří mají rodinu či přátele, jimž se mohou s trápením svěřit. Podle psychologů prý neuškodí si opakovat, že pokud jde o problémy s prací, je to vždycky lepší, než když jde o problémy se zdravím.
SCARLETT WILKOVÁ
