ČÍM SI NEJVÍC LEZEME NA NERVY
Jana: Svými podobnými vlastnostmi. Róza, stejně jako já, není submisivní ale dominantní. A tak se to někdy tře.
Rozálie: Hodně věcmi. Třeba když po mně chce, abych jí něco našla na internetu. Když jí pak řeknu, ať zmáčkne enter, tak ona neví. A já jí asi lezu na nervy tím, že furt spěchám a měním plány.
NA CO MÁME STEJNÝ NÁZOR
Jana: Na politiku, na lásku a na rodinu.
Rozálie: Máme stejný humor, máme stejný názor na politiku, na peníze, na lidi, na dost věcí.
PRVNÍ VÝCHOVNÝ POHLAVEK
Jana: Já jsem nikdy psy ani děti nemlátila, ale vzpomínám si, že jednou přišla Róza domů v devět, když si dvě hodiny povídala se sousedkou a jednoduše se zapomněla. Říkala jsem jí, že je mi to líto, ale že musí dostat zadek jenom proto, aby si to pamatovala. Ale jinak mě potěšily obě moje děti, protože na brigádě prodávaly lístky na Rolling Stones. A zjistily, že jak byly nové a slepené, že maj o čtyři víc. Čekala jsem, jak to vyřeší, a nakonec se dohodly, že je vrátí. To byla moje velká pýcha.
Rozálie: Od mámy asi nikdy. Oni nás vychovávali velmi benevolentně a i my jako děti jsme se tak chovaly. Co byla dohoda, tak to platilo. Na obě strany.
DCEŘIN PROTĚJŠEK
Jana: Viktor je vzácný člověk. Je milý, je na úrovni, inteligentní, laskavý a jediná jeho špatná vlastnost je, že je líný.
Rozálie: Mého muže zbožňuje, říká, že je to její syn.
KDY JSEM SE O NI NEJVÍC BÁLA
Jana: Bylo to kdysi, když jsem se vrátila z představení v Indii a druhý den jsem měla letět do Švýcarska a Róza byla nemocná. Stalo se, že švagr přinesl z Mnichova meloun, což tady nebylo, a ona si peckama ucpala střeva. Nikdo navíc nevěděl, co jí je. Nebylo to příjemné. Hodně jsem se o ni bála.
Rozálie: Nejvíc jsem se o ni bála, když měla zdravotní problémy. Ale na druhou stranu vím, že umí hodně hodit zpátečku, takže jsem věděla, že to dobře dopadne, že je silná.
ČÍM SE NEJVÍC PŘEKVAPUJEME
Jana: Překvapuje mě, jakým způsobem dokáže argumentovat věci, které se v mém pohledu děly úplně jinak. Ona něco vymyslí, stojí si za tím a já vím, že je to jinak. Ale protože se nechci hádat - pak bychom se jenom hádaly - tak ustoupím. Napoleon kdysi řekl, že se situace na bojišti mění každou sekundou, tak já jsem s Rózou na nepřetržitém bojišti.
Rozálie: My si děláme překvapení tím, že si něco koupíme nebo něco naplánujeme. Třeba rodinný výlet.
CO SPOLU PODNIKÁME NEJČASTĚJI
Jana: Máme spolu dvě představení, agenturu, Róza dělá v podstatě všechno, je moc pracovitá. Myslím, že to má po mně. Jsem ten typ, kterého v letech nezaskočí ani tak vrásky jako to, že toho stihne mnohem míň. Jinak máme rády děti a psy.
Rozálie: My máme divadlo, takže spolupracujeme, v rodinném životě spolu nejvíc telefonujeme.
CO JSEM CHTĚLA MÍT Z DCERY
Jana: Róza všechno, stejně jako dnes, měnila, takže i ty ambice se u ní pořád měnily. Jenom vím, že jsem z ní nechtěla mít herečku. Nezáleží na tom, jestli jste dobrý nebo ne, ale jestli budete mít trochu štěstí. Není nic horšího, než když se neúspěšný nebo nedoceněný herec plácá. To musí být bolest nevídaná.
Rozálie: Rozhodně ne herečku, jinak asi nic. Říkala, ať dělám, co mě baví.
NEJKRÁSNĚJŠÍ DÁREK
Jana: Já od ní dostávám pořád krásné dárky.
Rozálie: Určitě to byla panenka v životní velikosti, kterou jsem si přála ve svých šesti letech. V dobách těžkého komunismu tehdy obětovala látku a s tátou ji ušili.
ČÍM NEJVÍC ŽIJEME
Jana: Určitě prací. A taky novým představením s Renatou Drössler pro seniory. Už byla premiéra, teď máme plakátky, nabízíme to a to mě baví hodně, protože si myslím, že jsou senioři trochu opomíjení. Celý život vytvářeli nějaké hodnoty pro stát a teď mají strach, jestli můžou topit nebo svítit, to je něco strašidelného.
Rozálie: Bezesporu divadlem a projekty, které chystáme. A pak vnoučaty, tedy mými dětmi.
