Loni jste organizovala charitativní party, kam zavítal i Orlando Bloom, a z výtěžku jste plánovala financovat stavbu školy v Bangladéši. Podařilo se vám ji postavit?
Ano, podařilo se mi v Bangladéši postavit i druhou základní školu. Ještě jednou bych tímto chtěla poděkovat všem, kdo loni přispěli na můj nadační fond, protože díky velkým i malým sponzorům byla škola v Bangladéši postavena a letos na začátku března slavnostně otevřena. Desítky dětí v Sainamari se tak mohou vzdělávat. Mám z toho velikou radost, protože jak se říká, hladovému nepomůže, když mu dáme kus chleba, ale když ho naučíme si ten chleba upéct.
Měla jste možnost být u slavnostního otevření základní školy v Bangladéši?
Bohužel jsem u toho letos nebyla a mrzí mě to. Je to poměrně daleko a opatření kvůli koronaviru byla v některých částech světa ještě začátkem roku poměrně striktní, takže bylo komplikovanější cestu plánovat. Dostala jsem ale fotky a videa. Dodnes moc ráda vzpomínám, jak bylo v roce 2016 otevření první školy v bengálském Katabari krásné a plné emocí. Ty děti i jejich rodiče měli takovou radost. Bylo úžasné být u toho.
A jaké máte nyní plány?
Průběžně moderuji nejrůznější akce i ekonomické rozhovory, a při tom pořád na něčem pracuji. (smích) Už jsem ale zjistila, že je dobré se při kontinuálních pracovních aktivitách vždy krátkodobě zaměřit jen na jeden až dva velké cíle, a ostatní větší plány posunout v čase. Poslední dva roky jsem se poměrně intenzivně věnovala osobnímu rozvoji a studiu. Letos jsem dokončila studium MBA v angličtině zaměřené na koučing, mentoring a vedení i akreditovaný roční výcvik v koučování. Postupně tak rozvíjím své mentoringové a koučovací aktivity.
Koučů je čím dál více, nemyslíte si?
Máte pravdu, že koučování se dnes věnuje mnoho lidí. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že někteří si udělají jednodenní nebo víkendový kurz a už se považují za kouče. Žádný obor se ale za víkend nenaučíte. Proto je důležité, aby se klienti zajímali i o vzdělání a akreditaci koučů.
Na koho se při koučování zaměřujete?
Nad touto otázkou jsem v minulosti hodně přemýšlela a rozhodla jsem se zaměřit především na podporu žen a jejich sebevědomí. Každá žena je svým způsobem krásná, ale ne každá se krásnou vidí, mnoho žen není spokojených, protože zbytečně podléhají tlakům společnosti a okolí, které na ně klade někdy až nereálné nároky. Často si ženy samy tvoří limity ve své hlavě. Rozhodla jsem se napomáhat ženám s bouráním takových limitů a s objevováním vlastního potenciálu i hodnoty. A to i skrze rozhovory s inspirativními ženami.
Takže pánové mají smůlu, protože se při koučování zaměřujete jen na ženy?
Tak to úplně není, smůlu nemají. (smích) Ale u žen vnímám daleko větší potřebu podpory, povzbuzení, dodání odvahy a taky uvědomění si svého potenciálu i hodnoty. Proto je program, který jsem připravila, určen především pro ženy. Ale kromě programu na podporu žen postupně rozjedu i program bez rozdílu pohlaví a klasické koučování. Přece jen je mnoho věcí, které si potřebují v životě vyřešit jak ženy, tak pánové. Sama jsem zjistila, jak mě skvělý kouč může v životě pomoci a posunout kupředu. V těchto týdnech je však mým hlavním cílem vydání mojí druhé knížky. Snad se vše podaří dle plánu a během podzimu bude na světě.
Eva Čerešňáková na Svatojakubské pouti (2020)
Vaše první knížka byla o vaší cestě k titulu vicemiss a zkušenostech z modelingu. O čem je ta druhá?
Je to knížka o mé Svatojakubské pouti, která mi prvně přišla tak trochu jako úlet. To, co jsem na ní zažila, však nikdy nezapomenu a byl to životní zážitek. Úžasná zkušenost, o kterou jsem se rozhodla do hloubky podělit. Sepsala jsem tak celé své putování. Jak to vzniklo, co jsem na cestě zažila, ale i to, co jsem prožívala duchovně.
Samozřejmě nechybí ani soupis rad a doporučení pro ty, kdo by se jednou také na pouť vydali. Několik mých přátel již knihu četlo a byli nadšení, tak snad se bude líbit i ostatním. Nejvíc mě ale potěší to, když je bude motivovat k tomu, aby se na Camino de Santiago vydali. Vím, že velmi mnoho lidí o putování do Santiaga přemýšlí, ale podstatně méně lidí se na tu pouť skutečně vydá.
Byl to takový zážitek, že byste to podnikla třeba někdy znovu?
Přemýšlela jsem nad tím a nevylučuji to, vážně. Nevím, jestli bych k tomu třeba přemluvila i přítele, že bychom do toho šli spolu, ale určitě bych šla jinou trasu, než jakou jsem již šla. Ale klidně bych to šla znovu i sama. Mít čas na to být jen sama se sebou bylo zkrátka parádní. V ruchu velkoměsta či v obklopení lidí to moc nejde. Ne tak intenzivně a tak do hloubky, jako když člověk šlape dvacet nebo třicet kilometrů přírodou s batohem na zádech a může přemýšlet a rozjímat.
Co jste si z té pouti odnesla do běžného života?
Větší zaměření na žití v přítomnosti. Častokrát jsme myšlenkami v minulosti nebo budoucnosti a přítomnost nám utíká mezi prsty. Takže žít vědomě nyní, tady a teď, uvědomovat si to, a taky umět vidět krásu v drobnostech každého dne. Také mi to pomohlo vnímat boží přítomnost a působení v životě. Bůh k nám neustále mluví, ale my jsme ti, kdo nechce naslouchat, a myslíme si, že všechno víme a zvládneme nejlíp. My jsme také ti, kdo si sami tvoří strach, obavy, přitom když život svěřím do božích rukou, dám ego stranou, Bůh mě vede. Směřuje mě na tu správnou cestu. Platilo to na pouti a platí to i v běžném životě.
Zní to zajímavě, ale je to hůře uchopitelné…
Je to jako intuice, když to zjednoduším a přirovnám. Je to ten vnitřní hlas, co nám našeptává… ale ego ho v dnešní společnosti většinou přehluší. Takže se pak rozhodneme podle toho, co říká rozum, nebo podle toho, co nám radí lidi kolem nebo co od nás očekává naše okolí. Pokud by někoho z čtenářů zajímaly otázky víry, ráda bych ho pozvala na křesťanskou konferenci 7 vrchů, které se také aktivně účastním. Koná se v půli října v Praze, přijde mnoho zajímavých hostů z oblasti kultury, politiky či třeba vzdělávání, a zastoupeny budou zástupci nejrůznějších křesťanských církví.
Vypadá to, že máte program skutečně nabitý. Stíháte vůbec soukromý život?
Ano! Kdybych se věnovala jenom práci, to by se příteli určitě nelíbilo. A ani mně. (smích) I když mám hodně aktivit, snažím se to balancovat a trávit čas i s těmi nejbližšími. Takže dělám, co mě baví, tvořím nové věci, ale zároveň vím, že blízcí a rodina, to je v životě to nejdůležitější.
