Asi jste tušil, že Váš návrh na zvýšení výdajů na obranu neprojde?
Výsledek jsem nepředjímal, návrh na navýšení rozpočtu resortu obrany na 1,3 procenta v roce 2015 a graduální vzestup na 2 procenta, ke kterým jsme se zavázali NATO, do roku 2017, jsem měl promyšlený a formulovaný předem.
Ivan Gabal Respektovaný sociolog a bezpečnostní expert, jeden ze zakladatelů Občanského fóra v roce 1989. Působil v Českém helsinském výboru nebo nadaci Fórum 2000. Je zakladatelem hnutí Veřejnost proti korupci. V loňských předčasných volbách byl zvolen jako nezávislý na kandidátce KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny. Je místopředsedou sněmovního Výbor pro obranu, členem Výboru pro bezpečnost. |
Stejně tak návrh pomoci Ukrajině s budováním civilní a demokratické kontroly ozbrojených sil, aby se nemohlo opakovat masakrování demonstrantů s politickým podtextem. Vnímal jsem silně postojovou a mírně řešeno nekonkrétní povahu debaty anexe Krymu v naší sněmovně. Přitom na zásadní změnu bezpečnostní situace bylo třeba reagovat konkrétními kroky. Aliance jasně reagovala nasazením letounů AWACS a cvičeními společných sil. Nepodařilo se mi bohužel jako místopředsedovi Výboru pro obranu PSP svolat jeho mimořádné zasedání ani v situaci ozbrojené anexe území cizího státu na hranicích Evropy.
Mezi členy výboru nebyl zájem nebo neměli čas. To mne jako nováčka ve sněmovně opravdu šokovalo. Proto jsem nečekal na další možnosti předjednání návrhu a rovnou jsem jej přednesl na plénu při rozpravě. Hlasování sněmovny z mého hlediska ukázalo, zda jsme připraveni reagovat na vojenskou hrozbu, kterou jasně cítily další země našeho regionu a reagovaly rychle, jako například Polsko. Čeká nás ještě hodně práce. Ale debata o potřebě navýšení rozpočtu a o mizerném stavu naší armády začala a běží.
Prakticky všechny parlamentní strany, až na komunisty, nedávno deklarovaly, že udělají vše pro zajištění obrany České republiky. Bylo to jen s prominutím plácnutí do vody, politické uklidnění pro jedinou chvíli, kdy si země připomínala 15 let od vstupu do NATO?
Nemyslím, že to bylo pouhé plácnutí do vody. Ale obecný závazek k zajištění obrany a k ustavení pracovní skupiny pro hledání finančních zdrojů, nemá naléhavost nečekaného vzestupu vojenského ohrožení. Výročí vstupu do NATO a závazek na konferenci, a konkrétní reakce na vzestup bezpečnostní hrozby, jsou dvě různé věci. Ale je načase je propojit a vést politiky k odpovědnosti.
Vláda v čele s premiérem tvrdí, že teď v tuto chvíli se zaměří na jiné rozpočtové priority, chce posílit zaměstnanost a hospodářský růst.
Když říkám, že nás čeká hodně práce, tak mimo jiné i v diskusi o tom, co je příčina a co následek. Zdrojem prosperity je nepochybně bezpečnost, bez ní a při růstu vojenských rizik se hospodářský růst rozpadne v nedůvěře a nejistotě o budoucnosti. Rusko svou akcí vůči Ukrajině ztratilo důvěru, že je bezpečné a předvídatelné. A odhady hovoří o odlivu zahraničních investic ve výši 70 miliard USD, došlo k dramatickému poklesu rublu a vzrůstu úrokových sazeb.
Situace naší prvé republiky nám jasně ukázala, že ani silná ekonomika a měna bezpečnost nezaručí. Československá koruna ještě platila za silnou měnu a Československo již po Mnichovské dohodě neexistovalo. Cestou k naší dnešní hospodářské stabilitě byl transfer země na Západ vstupem do NATO, teprve pak se mohla rozšířit Evropská unie. Investice do bezpečnosti a obranyschopnosti, zejména kolektivní, je investicí do stability a prosperity. Ztráta schopnosti obrany a pokles bezpečnosti zaručeně vyústí do hospodářských problémů. To je malá násobilka, řekl bych. A neznat ji se může zle nevyplatit.
Přestali jsme myslet na delší časový horizont zajištění země, na zajištění bezpečí pro naše děti a další generace. Chováme se v duchu hesla "po nás potopa". V naší situaci to vidím jako obětování strategické a geopolitické perspektivy krátkozraké fikci momentálního blahobytu nebo fikci o neviditelné ruce trhu, která vše zařídí. Opravdu nezařídí.
Česká republika dává letos na obranu 1,08 % HDP. Mezi zeměmi NATO je to podprůměr, až 19. místo z 27 členů, kteří mají armádu.
Po odečtení důchodů zahrnutých v rozpočtu na obranu je objem obranných prostředků dokonce na hranici 0,80 %. Jsme na úrovni zemí jako Maďarko nebo Itálie. A nejde o výkyv, ale několikaletý stav. Armáda ztrácí své schopnosti, a to včetně schopností zásadních pro spolupráci s NATO. Zejména ztrácí schopnost vlastní modernizace a rozvoje, ztrácí absorpční schopnost jak vůči novým prostředkům obrany, tak vůči schopnosti kooperovat se spojenci, i v tak zásadní věci jako je článek 5., který je základem naší obrany.
Nechci tvrdit, že se k nám NATO zachová tak, jako my se chováme ke svým závazkům vůči alianci, ale je otázka, zda vůbec na své členství výkonově a kapacitně ještě máme. To se mi dnes jeví jako zásadní, dokonce jako zásadnější, než hledání dalších a dalších úspor. Jakkoli jistě v resortu MO přežívá hodně šlendriánu, ten největší vidím v nekoncepčnosti a v přežívání ze dne na den, od jednoho ministra k druhému. Armáda si zvykla vyžít s málem, podle toho se chová a podle toho vypadá.
Proslýchá se, že v návrhu rozpočtu pro příští rok je pro obranu vyčleněno ještě méně, než letošních 42 miliard?
Nevěřím, že by na něco takového byl ministr Stropnický ochoten přistoupit.
Před dalším snižováním varují nejen Spojené státy, ale i představitelé Aliance už zvedají varovně prst a volají po budíčku.
Podle mých informací už jsou hodnocení naši situace a kapacit ze strany NATO otevřeně kritická, robustně zaostáváme. Budu se s podklady hodnocení zabývat, včetně případných návazných kroků.
Přitom mnozí poukazují, že právě ruská anexe Ukrajiny by tím pravým budíčkem mohla být. Proč tedy není?
Zpohodlněli jsme, ztratili pocit morální i faktické spoluodpovědnosti za bezpečnost Západu a spojenců, zapomněli jsme čemu vděčíme za bezpečí a stabilitu života v západním světě. Tak jako ve vnitřní privatizaci, tak i ve vnější obranné solidaritě jsme propadli značně krátkodeché poživačnosti, egoismu a sebestřednosti. A když zvážíme privatizační ztráty, zkusme si projektovat možné ztráty v geopolitických výnosech z celého vývoje pro roce 1989. Členství v nejbohatším a nejbezpečnějším společenství na světě není zdarma. Je to elitní, drahý a velmi exkluzivní klub, kde nemusíme mít nic jisté. Podívejme se, co byli a jsou ochotni lidé z mimoevropských zemí udělat a vydržet jen aby se k Evropě přiblížili. Evropa je unikátní místo, které je třeba udržovat bezpečné. A nepovažujme dnešní stav za garantovaný a neměnný. Mohlo by nás to zle vytrestat.
Co nám reálně hrozí? Představitelé naší armády se začínají bát, že vojsko bude muset rezignovat na některé své kapacity.
Pokud se to již nestalo, tak se to začíná dít.
Obyčejný člověk asi jen těžko uvěří, že ho ohrožuje nějaká krize u Černého moře. Je pro něj pravděpodobně příliš daleko.
"Obyčejného člověka" bych nepodceňoval. A za druhé, občané a daňoví poplatníci si volí své zástupce do parlamentu právě proto, aby ti dbali bezpečí, stability a zajištění země a státu. To třeba i za cenu nepopulárních kroků, investic do bezpečnosti a obrany. Ale nevěřím, že si lidé u nás nejsou vědomi hodnoty bezpečí a členství ve svobodném západním světě.
