Dvojka se může schovat za čtyřku, může jet chvíli v závěsu, to ale jednička ne. A navíc dvojka až šestka může dávat návrhy, alternativy, ale jednička musí vybrat řešení, rozhodnout. A v případě neúspěchu, řekne trojka off record novinářům: „To ve skutečnosti připravila dvojka, ale já byla proti. Kdyby dali na mě, tak se to nestane.“ A v případě úspěchu si na novinářské snídani vezme reportéra stranou čtyřka a pošeptá mu: „To jsem celé vymyslela jí, dvojka i trojka byly proti, ale naštěstí šéf mě podpořil.“ Ve skutečnosti dvojka, trojka i čtyřka odezíraly z úst šéfa co si myslí, aby hlasovaly pro návrh, který on preferuje.
Tím chci říct, že na jedničku fouká, nemá se za koho schovat nese konečnou zodpovědnost. Na druhou stranu první je vždy jen jeden. To on určuje cestu i směr. A tím se dostáváme k těm červeným a modrým limonádám.
Červené limonády jedou pořád tak nějak zhruba to samé. Pocit o prázdninách, pocit o Vánocích. Máme se rádi, bavíme se, k tomu pijeme červenou kolu. Co jiného bys chtěl pít, když jsi se svou holkou nebo jsou Vánoce? Jedničku, čili to nejlepší. Zatímco ta modrá limonáda kolem toho tak nějak hopsá. Pořád něco mění, říká nám, že ve skutečnosti lidem víc chutná a nakonec i skřítkové ji mají rádi, a dokonce plechovku modré koly hodí falešnému Santa Klausovi. Jenže ten skutečný šéf, ten skutečný Santa, ten pije tu červenou. A v tom já jádro pudla.
Šéf je málokdy rebel (byť třeba v mládí řádil), nestřílí si z jiných (protože od něj každý vtípek bolí víc než od čtyřky), nemá potřebu se s druhými porovnávat. Stačí mu, chovat se šéfovsky. A to přesně dělá červená kola ve svých reklamách a PR. Ta modrá nemá odvahu být skutečně alternativní, jiná, provokativní a dobrovolně se zařadila jako doplnění k šéfovi. Je to jako v životě. Dělá si z jedničky legraci, ale jen do té chvíle, než ta se objeví na scéně. Pak se zařadí. A pak že reklama na limonády nemá nic společného s politickým PR.
