Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Čeští novináři ve stínu hákového kříže: Zhrzený soudruh Emanuel Vajtauer

  0:04aktualizováno  12:07
Přinášíme další díl našeho seriálu o českých novinářích, kteří se rozhodli sloužit nacistickému režimu.\r

Emanuel Vajtauer byl údajně inteligentní, uzavřený člověk, který neměl moc přátel, ale nechybělo mu sebevědomí a nerad ustupoval. A podle všeho byl také velice přizpůsobivý. V červenci 1921 do Dělnického deníku napsal: „Hrůzy kapitalistického systému daleko předčí i ty v kapitalistických novinách nafouklé hrůzy revoluce. Spějeme k okamžiku, kdy si všichni dělníci řeknou, že raději strádání v revoluci než-li vymírání v kapitalismu. Neboť revolucí razí se cesta k novému životu, kapitalismem kope veliké pohřebiště.“ Ten samý člověk o dvacet let později velebil Adolfa Hitlera a Reinharda Heydricha, opájel se ve svých článcích myšlenkou „Nové Evropy“ a mluvil o zkáze „snažící se vybitím inteligence zapřáhnout pracující masy do faraonského otročení bolševickým Židům“. A mezi tím stihl ještě psát o tom, jak je nutné Československo bránit před Třetí říší. Cesta Emanuela Vajtauera do kolaborantské sedmičky šéfredaktorů zkrátka nebyla zrovna přímočará.  

Možné kořeny jeho povahy naznačil ve své knize Strážce nové Evropy historik Bořivoj Čelovský. Emanuel Vajtauer se narodil 23. prosince 1892 v Táboře do chudé rodiny poštovního zřízence jako jedno ze čtrnácti dětí. Soupeřil tedy s třinácti sourozenci. Navíc na tom nebyl zdravotně dobře; trpěl epilepsií, byl nízkého vzrůstu a měl levou nohu kratší, takže kulhal. Podle Čelovského to Vajtauer „vnímal díky nadprůměrné inteligenci jako nespravedlnost, což ho vedlo k hledání nápravy.“

Navzdory rodičům začal Emanuel Vajtauer po maturitě studovat na Filosofické fakultě v Praze. Zajímala ho především psychologie. Po roce se přesunul do Paříže, kde studoval na prestižní Sorbonně, pak pokračoval do Štýrského Hradce a do Vídně. To už probíhala první světová válka. Vajtauer ovšem, kvůli svému zdravotnímu stavu, nemusel narukovat a tak se mohl věnovat studiím a cestování po Evropě. Jeho přístup ke škole ovšem nebyl zrovna zodpovědný; na přednášky příliš nechodil a studium obecně zanedbával.

Přesto se nakonec - se štěstím - v roce 1917 stal doktorem filozofie. Vedle jeho špatných studijních výsledků mu příliš nepomohla ani jeho disertační práce, která se jmenovala Pohyb a jeho zákony ve spánku a s vědou toho neměla moc společného. Celé Vajtauerovo pozorování sestávalo z jeho zápisků o vlastních snech a o snech několika blízkých, z čehož poté Vajtauer vyvozoval podivné a až fantastické závěry. I tak se mu ale podařilo studium dokončit. Práce nakonec byla uznána jako celkem dostatečná a ačkoliv byla velice kritizována, Vajtauerovi to nezabránilo vydávat se za „odborníka v psychiatrické psychologii“ a později práci publikovat knižně.

Udělení cen z nadace Karla Lažnovského českým novinářům ministrem Emanuelem Moravcem. Na snímku zleva šéfredaktor Přítomnosti Dr. Emanuel Vajtauer, Korp, Šourek, Kožíšek, Šticha a Bartoš. (Foto: Archiv ČTK)

Ke konci války ale svou „vědu“ opustil a začal se věnovat politice. Zhlédl se v komunistických myšlenkách a velice brzy se stal jejich radikálním zastáncem. V nově vyhlášeném Československu se začal angažovat v komunistických hnutích, začal psát pro umělecký časopis Červen vydávaný Stanislavem Kostkou Neumannem a v roce 1920 se dokonce vydal se spisovatelem a novinářem Ivanem Olbrachtem do Moskvy, aby tam zastupovali československé komunisty. Z Ruska byl Vajtauer nadšený. „Jsem šťasten nalézaje v Rusku poctivé snahy o socialistický stát. (...) V jedné ruce pušku, v druhé kladivo, část dne v továrně, část dne na frontě, proletariát ruský položil pevné základy socialistického státu,“ napsal tehdy do Června.

Z Moskvy se Vajtauer vracel jako pravý bolševik a revolucionář. V Československu byl sledován a měl problémy se zákonem, ale to mu nebránilo v tom, aby vyvíjel usilovnou činnost v nově vzniknuvší KSČ. Psal do ostravského Dělnického deníku, později také do Rudého práva. Ve straně byl ale spíše v opozici a ani Kominterna jeho návrhy nevítala. A tak se rozhodl změnit působiště. Koncem roku 1923 odcestoval do Ameriky, kde působil v chicagském časopise Spravedlnost. Americké úřady se ale na Vajtauerovu komunistickou činnost nedívaly příliš přívětivě; nejprve byl propuštěn ze zaměstnání, pak zatčen a nakonec deportován zpět do Československa.

Tentokrát byl svými soudruhy doma vítán mnohem přívětivěji. Dobrou pozici ve straně si ale neudržel dlouho. Když v roce 1929 převzali vedení KSČ „karlínští kluci“ Klementa Gottwalda, ze strany odešel. Jeho soudruzi ho nechtěli, ztratil všechny funkce. Není jisté, kdy přesně ze strany odešel, nicméně to v něm nepochybně zanechalo velkou zášť nejen vůči československým komunistům, ale také vůči stalinskému Sovětskému svazu. Protože Vajtauer přestal přispívat do stranického tisku, musel se živit překlady knih. V roce 1931 pak nastoupil do koncernu Melantrich, přesněji do redakce Českého slova. Kvůli komunistické minulosti jeho články nebyly podepisovány jménem, ale většinou pouze značkou -ev. Přesto se nevyhnul četným útokům Rudého práva, které jeho psaní pečlivě sledovalo. To v něm ještě prohloubilo nenávist. Ač byl stále socialistického smýšlení, s komunistickou stranou se už rozloučil.

Emanuel Vajtauer na nedatovaném snímku. Autor neznámý (Zdroj: Wikipedia)

Později se stal zahraničním zpravodajem A-Zetu. Byl v Itálii, navštívil Španělsko za občanské války, kritizoval Sovětský svaz. Varoval před expanzivní politikou Třetí říše. V srpnu 1938 napsal do Českého slova bez okolků: „Hákový kříž usiluje jako kdysi Napoleon o světovou nadvládu.“ Jeho boj proti hitlerovskému Německu ale skončil po Mnichově. Když už bylo rozhodnuto, začal Vajtauer zase kritizovat radši svého úhlavního nepřítele - Kominternu. Postupně začal psát o soužití s Říší jako o přijatelné možnosti, která by navíc mohla Československo ochránit před Stalinem. Vysvětlení Vajtauerova obratu nabízí opět Čelovský: „Jeho psaní před Mnichovem nepocházelo z přesvědčení, nýbrž bylo chladnou odpovědí na situaci, v niž se nacházel. Odmítnut soudruhy z KSČ, přistál na jediném existujícím letišti, letišti demokracie. Vajtauer byl prostě velmi schopný profesionál, který uměl psát ‚na zakázku‘.

Přibližně v dubnu 1939 se Vajtauer na nějaký čas odmlčel. Podle Čelovského by to mohlo mít souvislost se smrtí jeho prvního syna Romana. V roce 1940 se ale Vajtauer zase vrátil na scénu a pokračoval tam, kde skončil. Zúčastnil se několika novinářských zájezdů do Německa a obsazených území, přičemž se plně zařadil do skupinky aktivistů a přijal Moravcovu politiku programové kolaborace. V březnu 1941 začal řídit Večerní České slovo. S Karlem Lažnovským, šéfredaktorem Českého slova, se Vajtauer spřátelil; spojoval je především chudý původ a komunistická minulost, k níž se už příliš nechtěli znát. Po smrti Lažnovského dokonce Vajtauer vydal knihu jeho myšlenek.

Vajtauer byl zadobře také s Emanuelem Moravcem, od něhož dostal v roce 1944 cenu Karla Lažnovského Naopak nedobré vztahy měl v rámci aktivistické skupiny s Vladimírem Krychtálkem, se kterým se navzájem pomlouvali a škodili si. Vajtauerovi ale nakonec více než Krychtálek uškodila jeho vlastní nepozornost. Ve Večerním Českém slově vyšla 15. června 1942 (několik dní po vyhlazení Lidic) pod názvem Přísaha českého dělníka tato báseň:

Vám Ochránce lidu dělného

vrahové když v osudném ránu,

dětí vašich drobných nelitujíce

i choti zlou zasadili ránu,

žen Českých dělníků se srdce zachvěla,

všechno se otřáslo v nás

až slzy z očí vytryskly:

Náš ochránce - chvěl nám se hlas -

Čas nový, který´s pro nás vytvářel,

bude nám ztracen, ztracen navždy snad?

Splatit bychom rádi chtěli svůj vám dluh

krví vlastní. Je marno vše. Rek velký pad.

Nezapomenem však dobrodince rodin svých!

Nezapomenem! Český dělník dlaň k přísaze zdvih!

Přísaháme Vůdci, Říši i mrtvému Zastánci,

že nového řádu budem věrní ochránci.

Pietní akt u hrobu šéfredaktora Českého slova Karla Lažnovského u pražského krematoria ke 3.výročí jeho úmrtí. Na snímku zprava Šourek, šéfredaktor Přítomnosti Dr. Emanuel Vajtauer, Korp a další. (Foto: Archiv ČTK)

Vajtauerovi se hodně líbila a sám k ní připsal poslední dva verše. Proto tyto řádky také nesedí do skrytého významu básně. V jejích prvních slovech se totiž ukrývá jiná přísaha - „Vám, vrahové dětí i žen, všechno, až náš čas bude, splatit krví nezapomenem. Nezapomenem!“ To se rychle rozkřiklo a občané Protektorátu začali o list projevovat nebývalý zájem. A gestapo si toho všimlo. Když přišlo na to, co za tím stojí, noviny na měsíc pozastavilo kvůli vyšetřování. Čtyři zaměstnanci Melantrichu, kteří o pravém významu básně věděli, byli popraveni. K autorství básně se později, po válce, přihlásil voják a novinář Václav Sábl. Emanuela Vajtauera stála báseň místo šéfredaktora Večerního Českého slova.

Nad novinářem ovšem držel ochrannou ruku Emanuel Moravec, který byl v té době už ministrem školství. V roce 1942 dostal Moravec nápad - obnovit Peroutkovu Přítomnost, prestižní týdeník, na jehož stránkách sám v dobách první republiky publikoval. Po Mnichově se Ferdinand Peroutka a Emanuel Moravec samozřejmě názorově rozešli. Ten druhý, jak už víme, úplně otočil. Ten první se stále snažil proti nacistům opatrně psát. Přítomnost vydával až do začátku války, kdy byl zatčen a odvezen do koncentračního tábora v Buchenwaldu, kde měl strávit několik následujících let.

Moravec doufal, že obnovením časopisu se mu povede zaujmout a snad získat na svou stranu inteligenci. Přítomnost začala opět vycházet na podzim roku 1942 jako měsíčník. S předválečným názvem, s předválečnou grafickou úpravou, ale s novým šéfredaktorem. Stal se jím právě Emanuel Vajtauer. Úspěchu Peroutkovy Přítomnosti ale obnovený časopis nedosahoval. Šéfredaktor se musel potýkat s nedostatkem příspěvků. Vajtauer novináře do přispívání musel tlačit a občas jim také vyhrožoval. I tak byl ale o psaní do nové Přítomnosti malý zájem a autoři, kteří články slíbili, je pak často nedodávali. Kromě toho si Vajtauer Moravcovi stěžoval na nedostatek zájmu čtenářů. Zkrátka neúspěch.

To nejspíš bylo důvodem k tomu, aby bylo řízení protektorátní Přítomnosti nabídnuto samotnému Peroutkovi. Ten byl v dubnu 1943, nejspíše na Moravcův popud, převezen z Buchenwaldu do Prahy. Rozum by snad napovídal, že se nacisté budou snažit Peroutku přesvědčit ke spolupráci co nejdříve. Nestalo se tak. Novinář ve věznici na Pankráci strávil, poněkud nepochopitelně, déle než rok. Jak píše Pavel Kosatík ve své knize Ferdinand Peroutka - Pozdější život (1938-1978), jediný záznam o Peroutkově výslechu pochází až z května 1944 a působí dojmem, že mu tehdy nacisté předložili Moravcovu nabídku poprvé. Každopádně, Peroutka spolupráci s okupanty odmítl a v srpnu putoval zpět do Buchenwaldu, kde zůstal až do konce války.

Národní soud v Praze na Pankráci. Rozsudek nad aktivistickými novináři Karlem Wernerem, Jaroslavem Křemenem a Vladimírem Krychtálkem. Emanuel Vajtauer byl odsouzen v nepřitomnosti. Předsedou soudu je generál justiční služby dr. Šrámek. Pohled na soudní tribunál při čtení rozsudku předsedou soudu. (Foto: Kandelar Ladislav/ČTK)

Řízení kolaborantské Přítomnosti tak bylo po celou dobu její existence na Vajtauerovi. Zájem o časopis zůstal minimální, Vajtauer přesto nepolevoval ve svém snažení. A to až tak, že se samotní němečtí cenzoři snažili novináře přesvědčit, aby své články zmírnil, protože byly až příliš nadšeně pronacistické. Vajtauer při sobě kvůli své bezpečnosti raději nosil pistoli. Asi se není čemu divit. Citujme třeba jeho článek, který vyšel v Přítomnosti 1. června 1943. Jeho název zněl Po stopách Otce vlasti a jde o text, který vzpomíná na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Vajtauer ho uzavřel těmito slovy: „Ano, Karel IV. to byl, který našel onen kámen mudrců v našich zemích, způsob jak dosáhnout horlivé a nadšené spolupráce obou národů tohoto prostoru. Heydrich šel v jeho horkých šlépějích jako věrný sluha Podivén ve šlépějích svatého Václava. A nebyl daleko k tomu, aby se mu dílo karlovské podařilo. Karla IV. nazýváme Otcem vlasti. Heydricha budeme jednou ve svých dějinách jmenovat Synem Čech a Moravy.“ Těžko říct, zda Vajtauer trpěl sebevražednou touhou provokovat, nebo se jen snažil okupantům podlézat co nejlépe.

Je také možné, že dokonce i sám v ideologii Třetí říše uvěřil. Napovídala by tomu jeho obrovská aktivita - podobně jako ve svém komunistickém období, i za druhé republiky a protektorátu napsal nemalé množství knih a brožur. Také si oblíbil pojem Nová Evropa. Vajtauer snad skutečně uvěřil představě, že Hitler sjednotí evropské národy, a prostě nahradil svou starou zhrzenou víru v komunismus vírou novou.

To, že se blíží porážka Říše, ale muselo být v roce 1945 jasné i jemu. Jak píše Čelovský, když se začaly množit zprávy o německých porážkách, Vajtauer poněkud polevil ve chvále Hitlera a začal opět strašit Stalinem. A samozřejmě si také uvědomoval, co po blížícím se vítězství spojenců hrozí jemu samotnému. Osud Emanuela Vajtauera ale zůstává zastřený. V pondělí 30. dubna 1945 ráno odešel z domu, kde zanechal svou rodinu, a sám odjel vlakem do Jindřichova Hradce. Údajně za otcem, který sice setkání popřel, ale někteří svědci vypověděli, že Vajtauera v Hradci skutečně spatřili. Co se s ním stalo potom je ale dosud nerozluštěná záhada. Po osvobození se v novinách objevila zpráva, že se oběsil, ta však nebyla nijak doložená. Nejpravděpodobnější možnost je, že se Emanuelu Vajtauerovi podařilo utéci do zahraničí a získat novou identitu. Unikl tak trestu, který na něj čekal ve vlasti.

Poválečné Československo nebylo ke kolaborantům Vajtauerova ražení milosrdné. Vznikla tzv. očistná komise, která posuzovala provinění jednotlivých novinářů. Nejnižším trestem byla peněžní pokuta, komise ale mohla novináři také zakázat činnost dočasně nebo na doživotí a hlavně jej mohla předat retribučním lidovým soudům. Před těmi nakonec stanulo jedenapadesát novinářů. Jedenadvacet z nich - to měli být ti nejhorší kolaboranti - se dostalo dokonce před Národní soud. Pět z nich bylo nakonec popraveno, tři dostali doživotí. Tresty ostatních se pohybovaly mezi osmnácti měsíci a dvaceti lety vězení. Souzen byl i Emanuel Vajtauer, byť v nepřítomnosti. Jeho případ rozhodoval Národní soud společně s případy Vladimíra Krychtálka, Karla Wernera a Jaroslava Křemena. Dne 22. dubna 1947 byli všichni čtyři odsouzeni k trestu smrti. První dva nakonec skutečně čekal provaz, Křemenovi byl trest zmírněn na doživotí. Vajtauer se oprátce vyhnul.

Autor:

Z politiky se vytrácí obsah, mluví do ní natřásající se tetky, říká Decroix

  • Nejčtenější

Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie

3. května 2024  10:10,  aktualizováno  13:43

Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Přes Česko přešly bouřky s krupobitím. Dálnici D1 pokrylo bahno a větve

6. května 2024  15:47,  aktualizováno  7.5

Do Česka přišly přívalové deště, na některých místech padaly i kroupy. Hasiči hlásili desítky...

Německo je otřeseno. Přišel brutální útok na politika, pak následoval další

4. května 2024  17:40,  aktualizováno  21:09

Na lídra kandidátky německé sociální demokracie (SPD) v Sasku do evropských voleb Matthiase Eckeho...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů

4. května 2024

Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...

Vyslýchaný v Paříži sebral policistům zbraň a začal střílet, dva těžce zranil

10. května 2024  6:36

Muž předvedený k výslechu na pařížskou policejní stanici ve čtvrtek večer vážně zranil dva...

Nestačilo ani 14 hodin, ve Sněmovně pokračuje boj o možnost volit poštou

10. května 2024  5:43

Parlamentní bitva o korespondenční volbu pokračuje i v pátek. Ani 14 hodin jednání ve čtvrtek totiž...

ANO chce odložit korespondenční volbu na dobu po volbách v příštím roce

9. května 2024  5:15,  aktualizováno  10.5 1:15

Poslanci se přeli o zavedení korespondenční volby pro české občany v zahraničí. Sněmovnu ve čtvrtek...

ANALÝZA: Putin zase budí přízrak atomovek. Co tím sleduje právě teď

10. května 2024

Premium Kreml s výslovným odvoláním na nedávné komentáře západních vůdců týkající se války na Ukrajině...

V 59 letech zemřela herečka Simona Postlerová, ještě v sobotu zkoušela

Zemřela divadelní a filmová herečka Simona Postlerová, bylo jí 59 let. Zprávu o úmrtí potvrdil nadační fond Dvojka...

Titěrné sukně i míčky na podpatcích. Zendaya vzkřísila trend tenniscore

S nadsázkou bychom mohli říct, že největší tenisovou událostí tohoto roku je premiéra snímku Rivalové. Aspoň co se módy...

Zpěvačka Tereza Kerndlová měla autonehodu. Poslala vzkaz ze záchranky

Tereza Kerndlová (37) a její manžel René Mayer (53) měli v úterý ráno autonehodu. Na mokré vozovce do nich zezadu...

První světová válka zničila část Francie natolik, že tu stále řádí smrt

Řídkým rozvolněným lesem pokrytá pahorkatina u francouzského Soissons, Compiégne, Lens či Cambrai přirozeně svádí k...

Kamion před nehodou vůbec nebrzdil, moderní tahač by tragédii zabránil

Policie obvinila řidiče za smrtelnou nehodu na D1. Litevský kamioňák narazil do osobního auta a natlačil ho na tahač s...