Pokud jde o rovinu osobní, vypadá to asi takto. Voda nám ukázala, že se mohou stát věci, které jsme si nedokázali jako reálné představit. Potopa potvrdila Murphyho zákon, že pokud se může něco pokazit, tak se to taky pokazí. Stoletá voda sice není takovým typem zkušenosti, jako je třeba teroristický útok nebo válečný stav, ale byla pro nás stejně nečekaná.
Kdo z lidí, kteří se nudili na komunistických školeních Civilní obrany, opravdu věřil ve vypuknutí třetí světové války? V roce 1997 jsme si taky mysleli, že stoletá voda přijde zase až za sto let, a vzdor varování odborníků, že tu může být zase jako na koni, jsme si tak truchlivý osud nepřipouštěli.
Kromě této poněkud metafyzické výpovědi nás napadnou ještě některé pragmatičtější. Například je dobré se pojistit.
Česká postkapitalistická zkušenost nám sice říká, že stát to zatím vždycky zatáhl, ale zodpovědný jedinec by měl vsadit na jistotu, ne na dosavadní a poněkud pofiderní ad hoc zásahy státu. Nicméně pokoušet se přesvědčit nějaký ústav o uzavření pojistky v okamžiku, kdy pod hladinou marně hmatáme po propisovačce, je už pozdě. Pojišťovny nejsou charita.
Dále: znovu prohlédnout a zvážit, co ze svého domácího hmotného majetku považuji za nejdůležitější. Bezradné těkání zrakem po bytě ve chvíli, kdy venku už houkají sirény, nebývá právě objektivní.
Kdo si má hned vzpomenout, že ještě pod kobercem zůstala obálka s eury, v kuchyni kočka, miláček rodiny, a ve skříni tajné milenčiny dopisy? A ještě: kdopak zavolal a projevil zájem? Nabídl byt, odvoz, cokoliv, nebo aspoň chtěl vědět, jak na tom jsme?
A teď raději na rovinu politickou. Náhle vidíme to samé, jako když se díváme na domácí kuchyňské poměry. Zkoumáme, co ti, které považujeme střídavě za vůdce lidu a papaláše, v tyto dny dělali. Kdo se ozval jako první, kdo kam jel, co řídil...
Nově jsme též pochopili, co je to stát. To je ta námi placená instituce, od které očekáváme, že za nás učiní věci, které sami nezvládneme.
Našemu pozornému zraku neuniknou ani dobrodinci a tzv. dobrodinci. Bedlivé oko občana vidí, kdo dal peníze, kolik, jak rychle a kam. Je tu jistě vdovin groš, tedy když má někdo málo a dá ze svého mála mnoho.
Dvacku od babičky si pamatujete až do příští stoleté vody, zatímco tři sta tisíc od společnosti Superkolos, a. s., firmu nezruinuje.
Škoda vší té energie, kterou nám voda vzala. Škoda však neproměnit i tu, kterou nám snad dala.
