"Za deset let se hodně změnilo. Děti vyrostly," směje se sedmatřicetiletá Veronika Kořínková. Byla jednou z prvních, kteří se do vesničky v září 2002 nastěhovali. Stejně jako předtím, i teď tu v patnácti dvojdomcích vedle sebe žije třicet rodin. Deset je romských, deset z majoritní společnosti a deset smíšených.
Co je Vesnička soužití* Vesničku vymyslel romský aktivista Kumar Vishwanathan. Chtěl nechat vedle sebe žít různé komunity - deset romských rodin, deset z majoritní společnosti, deset smíšených. * Každá rodina, která zde žila v počátku, musela na stavbě odpracovat 200 hodin. * Vesnička je pořád plná, nikdy ne poloprázdná. Existuje na ni pořadník. * Výstavba Vesničky soužití stála 65 milionů korun. Zhruba polovinu zaplatili stát a město dohromady. Tu druhou pokryly granty a příspěvky z EU. |
Skeptici tvrdili, že z vesničky zůstane ghetto se zdevastovanými a vybydlenými domy. Spletli se. "Je to tu super, nechtěl bych se odstěhovat," říká třiatřicetiletý František.
Dříve bydlel u rodičů v Ostravě-Hrušově, kam se v roce 1997 stěhovala řada Romů z druhé části Hrušova. Ta se ocitla pod vodou. "Lidi si vůbec nerozuměli. Byl jsem rád, že můžu odejít," vypráví František. V domě žije s manželkou a pěti dětmi.
Odstěhovali se do Anglie
Na vesničku nedá dopustit ani Veronika Kořínková, která v ní prožila několik let. A i když už v ní nebydlí, vzpomíná v dobrém.
"S manželem jsme odešli do Velké Británie, abychom si vydělali a uhradili dluhy. Bylo mi z toho smutno, odjížděli jsme ze známého prostředí do úplně cizího, ani anglicky jsme neuměli. Nevěděli jsme, co bude dál," vzpomíná sedmatřicetiletá žena.
Nicméně práci sehnali takřka ihned - za tři dny. Pomohli jim bratranci, kteří v Británii už pracovali, měli známosti a kontakty. "Pracuju ve fabrice u pásu a přebírám brambory. To je dobrá práce. Odkrajuju to špatné a čisté brambory pokládám zpátky na pás. Pracuju pět dní v týdnu, osm hodin denně a za týden si vydělám 200 liber. Když pracuju i v sobotu a dvanáct hodin v kuse, dostanu prémii 60 liber," líčí Kořínková.
Práce v zahraničí její rodině velmi pomohla."Byla to příležitost, které jsem se chopila - a nelituju. Když člověk chce, jde to, ale nic není zadarmo. Jednou se vrátíme do Česka, ale zatím ne. Podmínky jsou tu horší," míní Kořínková.
Její dvacetiletý syn Michael Samko ve vesničce stále žije. Je žákem střední školy a má velký cíl: chce odmaturovat. A po škole? Líbilo by se mu dělat automechanika-seřizovače.
Podobný projekt nikde v Česku není
"Vesnička existuje, ale bez charity by to tu nefungovalo," míní vedoucí vesničky Miroslav Hodeček z Diecézní charity ostravsko-opavské. Říká, že dlouhodobá péče je důležitá. Kdyby nebyla, kdo ví, kde a jak by lidé skončili.
"Asi osm rodin má dluhy. Jde o různé nezaplacené pojistky za auto, plyn, elektřinu. Někteří lidé z vesničky si často u různých společností berou rychlé půjčky s vysokými úroky. Nechápou, že jim to nepomůže," vysvětluje Miroslav Hodeček.
Potvrzuje, že projekt podobný vesničce nikde jinde v republice neexistuje, ovšem nepřál by si, aby se opakoval. "Naší tragédií je, že spoléháme na dobrou vůli lidí, ne na stát, který by se měl o lidi v nouzi postarat. Pokud udělá jen to, že jim dá do ruky spoustu peněz, nemůže to dopadnout dobře," myslí si vedoucí vesničky.
Také ho mrzí, jak moc se v posledním roce rozšířil rasismus. "Obrací se doslova proti chudákům namísto proti papalášům, kteří nejsou schopni vytvořit fungující sociální systém," dodává Hodeček.
