V letech 2013-2014 mi darmožtouti z ÚS (Šimíček, Zemánek a Suchánek), v zamítavé odpovědi na mou stížnost napsali, že syna, o nějž jsem do rozchodu denně pečoval, vídat 6 dní v měsíci je v míře nezbytně nutné. Takoví soudci by měli zahodit talár a jít spravovat chodníky. Po chvíli zácviku by možná mohli být užitečnější.

Na názor dítěte se právě úřady moc neptají, když dítě prohlásí, že tátu nechce vídat, tak úředník rozhodne, že dítě ovlivňuje matka a to dítě pošle do ústavu. Takhle to vážně chceme?

To je nějaký extrém, protože podle mých zkušeností, když dítě poví, že tátu nechce vídat, tak mnohem častější je situace, že se tátovi omezí styk

... a pak tady máme velkou skupinu mužů, kteří si uvědomí, že svým dětem vlastně nerozumí, že jim to nic neříká, být s dětmi, a jsou rádi, když se té povinnosti zbaví placením výživného a doufají, že si k nim nějak děti najdou cestu v dospělosti, "až to uvidí jinak".

Bohužel daleko větší je dneska skupina žen, které si po takových 10, 12 nebo 15 letech manželství uvědomí, že už je to vlastně nebaví a že by rády ještě zažily něco nového. Fakt, že vyženou svým dětem tátu je netankuje.

Pomalu Vůbec Podle rozsudku jsem měl právo na styk se synem 39 hodin za rok Matka tomu zabránila od jeho narození do jeho zletilosti, tedy celých 18 let A to jsem navíc vyhrál ve Štrasburku u ESLP Chyba je v soudkyních, protože nevymáhají vlastní rozsudky

Průšvih je, že spousta matek bere děti jako rukojmí a skrze ně se snaží obrat jejich otce akorát tak o peníze. Osobně jsem strašně ráda, že se mí rodiče po rozvodu vždy dokázali dohodnout, co se týče péče mě a i já se jimi teď můžu inspirovat - po rozchodu s partnerem máme syna ve společné péči. Je to nejspravedlivější řešení jak pro každého z nás, tak i pro dítě. A žádný soud k tomu nepotřebujeme.

Tak škoda, že jste se u rodičů neinspirovala víc a neudělala si dítě s někým s kým vydržíte.

Když nás máma opustila, tak se o mě s bráchou celej život staral jenom táta a zvládli jsme to úplně vpohodě. Ikdyž měl táta jen učňovské vzdělání, tlačil nás ke studiu a dneska je ze mě inženýr. Naopak bych řekl, že spousta mužů o tuhle roli stojí, jenže v podstatě ženská mafie je vydírá a tento přístup jim znemožňuje.

No a proč byste to pouze s otcem neměli zvládnout?

Jo super poměr vidět jednou za 14 dní, ale platit za každý den

Samozřejmě vidět jen jednou za 14 dní není ideální. Na druhou stranu s tím placením je to jak u koho. Mnohdy má otec alimenty ve výši, že kdyby stejnou částku do dítěte investovala i matka, tak se dítě sotva nají. Muži si velmi často stěžují, že jsou po rozvodu finančně vydíráni, ale byla by zajímavá statistika kolik % otců neplatí vůbec, kolik % platí minimum, kolik % se podílí alespoň z poloviny nákladů a kolik % hradí dítěti většinu nákladů.....

Ublížení otcové hlasitě křičí, ale kolik procent je skutečně těch, kteří se chtějí a umí starat o dítě? Kolik z nich ve společné domácnosti neuvaří ani čaj? Kolik z nich utíká k mladší partnerce, která zakládá na své dítě a nemá zájem pečovat o cizí? Pak je tady nespočet alkoholiků, bezdomovců, mladíků bez peněz a otců, kteří si nedávali pozor, ale o roli rodiče nestojí.

Pokud statistika má jasná čísla, soudům se nedivím. Je to jako rozpoznávat vzácnou nemoc, která má příznaky jako nachlazení.

Nicméně pokud otec bojuje o co nejvíce styku s dítětem, mělo by se mu automaticky vyhovět. Neměl by sloužit pouze jako bankomat.

Stejne argumenty muzete pouzit proti matkam. Zhrzene matky pote delaji problemy otci, co ma o dite zajem. Ublizuji tak ale hlavne tomu diteti.

Tak jestli počítám čísla z článku, tak mi vyšla tato statistika rozsudků soudů:

76.9% výhradní péče matky

10.9% střídavá péče

6.6% výhradní péče otce

4.5% společná péče

1.1.% péče jiné osoby (prarodiče atp.)

Je vidět, že situace se postupně zlepšuje

Jako dlouholetý dobrovolný rodinný poradce pamatuji doby, kdy výhradní péče matky se dávala ve více než 90% případů bez ohledu na její mnohými zahraničními studiemi nad velkými vzorky populace jasně prokázanou nevhodnost pro dítě

Stále ovšem zaostáváme za většinou vyspělých demokratických zemích (Benelux, Skandinávie, USA, Francie, Německo atp.), kde je trend takový, že pokud jsou oba rodiče plně výchovně způsobilí, tak není žádný důvod omezovat jejich práva k výchově, a proto se výhradní péče dává zpravidla jen v případech, kdy druhý rodič nemá o výchovu zájem či vykazuje patologické chování (drogy, násilí atp.)

Jsem také opravdu rád, že vcelku rychle přibývá podíl společné péče, což je model, kdy rodiče deklarují, že i po rozpadu rodiny se dokáží domluvit na výchově dítěte, aniž by jim do detailů tohoto uspořádání musel kecat OSPOD nebo soud - tento model je nejbližší předrozvodovému uspořádání a proto ho já osobně považuji pro dítě jako jednoznačně nejvhodnější

Souhlas, s bývalým partnerem to tak máme a je to podle mě nejlepší řešení jak pro nás, tak pro syna

Hlavne doporucuji ze spolecnosti neodchazet, kdyz chce odejit zena tak bez ditete.

Ten kdo zustane s ditetem ma na pul vyhrano.

Vetsina zen je hysterickych a citlivych, zenu tedy psychicky deptejte a delejte ji peklo. Kdyz Vas napadne, nechte ji vykazat. Vse delejte tak, aby nemohla mit dukazy a fyzicky ji nenapadejte.

Udela chybu, bude vynervovana a soud vyhrajete.

Ovsem nejlepsi je se dohodnout.

*ze spolecne domacnosti