"Složka mého otce obsahuje podepsaný závazek z roku 1961 ke ´spolupráci s pracovníky ministerstva vnitra, která bude přispívat k dalšímu rozvoji československé vědy a techniky´. Složka ukazuje, že cílem bylo jeho využití ve funkci člena sekretariátu pro konferenci o aplikaci vědy a techniky, pořádanou OSN v roce 1962, kam měl být vyslán československou stranou," popsal Švejnar obsah dokumentu.
Protože otec prezidentského kandidáta nakonec nikam nejel, spolupráce v roce 1962 skončila. Později Zdeněk Švejnar emigroval. Je to v něčem důležitá informace? To není jen jedna otázka, ale hned několik.
1. Co pan Švejnar starší vlastně udělal? 2. Co to říká o režimu, ve kterém jsme žili? 3. Co to vypovídá o jeho synovi?
Ad 1. Zdeněk Švejnar neodmítl spolupráci s komunistickou policií. O motivech můžeme jen spekulovat. Otec Jana Švejnara byl členem KSČ už od září 1947. "Po uhelné brigádě v r. 1947 jsem vstoupil do KSČ, kde jsem zastával četné funkce," píše ve svém životopise. Švejnar nejstarší, dědeček, byl za války přes dva roky z politických důvodů vězněn. Vrátil se s tuberkulózou, proto byl prý z KSČ vyškrtnut. Nic bližšího se z vnitráckých materiálů nedozvíme. Jen to, že sourozenci manželky byli členy KSČ. Podle "ustanovky" (provedl Musil, zapsala Daňková) se otec "projevuje jako dobrý soudruh, chová se lidově". Jinak máme moc málo informací. Mohli bychom tipovat, že jde o jeden z četných českých osudů. Obrácení se ke komunismu z přesvědčení a sociálních důvodů, tedy po nazření chudoby a fašismu, kvůli touze po lepším světě. Byli samozřejmě na světě lidé, kteří prožili totéž, a přesto komunistům nenaletěli. Pak byli další, kteří naletěli na celý život. A byli ještě další, kteří celou dobu věděli, o co jde, ale jeli v tom, protože měli výhody. Ohledně Zdeňka Švejnara nemáme dost materiálů, abychom to mohli alespoň přibližně rozhodnout.
Ad 2. Opět vidíme, jak komunisté dokázali udělat drama i z těch nejobyčejnějších věcí. Dnes, když jedete pracovat do ciziny, prospějete sobě, své firmě, klientům za kopečky, a nakonec i vlastní republice – té přinejmenším na daních, možná i na prestiži. Ne tak za komunistů. Za nich nešlo bez nervů udělat nic: nákup ovoce, pořízení cestovního dokladu, stavbu domu, přihlášení na vysokou školu. Předseda KSČM Vojtěch Filip říká o dnešní společnosti ve srovnání se společností předlistopadovou: "Nemá se lépe. Je strašně rozhádaná, lidi jdou proti sobě..." Jejda. StB lovila agenty na školách, v podnicích, na vojně, mezi zájemci o zahraniční dovolenou. Ale lidé nebyli "proti sobě". Jen se tak nějak udávali a životy si ničili. Ale pan Filip asi mluví o prostředí KSČ a v tom může mít pravdu. Tam se moc nelovilo, protože tito lidé měli spolehlivost a práskání v popisu práce. Proto si dnes mohou mnout ruce a radovat se, jak jsou v jejich špíně namočeni ti druzí.
Ad 3. Jan Švejnar něco zveřejnil dříve, než to na něj vytáhli. To není ani důvod k pochvale, ani k tomu, aby to někdo použil proti němu. V českém prostředí, kdy každá rybička v politickém rybníku ze strachu před rybáři (protivníci, média) všechno tutlá do posledního okamžiku, je to však dost novum. Postižený – nebo domněle postižený – si tím ušetří grossovské a čunkovské blekotání před kamerami. Kdyby nepřinesla letošní prezidentská volba nic jiného, tak aspoň toto by byla mediální výchovná lekce, jak se to má dělat, a malý krok vpřed.
