Lépe řečeno, nikdy neexistoval.
Reakce na neuchopitelnost Svátku práce je přirozená. Alespoň u nás: každý si první květnový den zařizuje po svém. I letos to bude podobné. Komunisté budou nostalgicky demonstrovat. Nemá smysl opakovat, o čem budou mluvit – to přece každý dobře ví.
Jejich odpůrci budou soutěžit o nejveselejší tričko s antikomunistickým námětem. Neonacisté se hodlají sejít na Žižkově a jejich sešlost asi příliš veselá nebude. Zbývá velká skupina ostatních, která spokojeně stráví volný den, šťastní, že nemusí slavit vůbec nic.
První máj přesto není jen tak obyčejným datem. Je to den, který mnohé z nás dodnes burcuje k činu. Bohužel neexistuje žádná všeobecně sdílená představa, jaký čin by to měl být. První máj je otázka, na kterou neznáme odpověď. Výsledkem je nutkavý zmatek.
Fitzgeraldův První máj
Francis Scott Fitzgerald v povídce První máj vystihl, co se na několika řádcích těžko sdělí. Jeho krátká próza připomíná filmový záznam: New York 1919, na Prvního máje ráno. Mladý muž jménem Gordon Sterrett se v recepci prvotřídního hotelu shání po příteli ze studií.
Pak už děj nabírá rychlý spád. Hrdinův osud se roztáčí jako ve vířivce. Na scénu přicházejí vojáci. Vrátili se z bojišť světové války a užívají života plnými doušky. Někteří to odnášejí kocovinou, jiní roztříštěnou lebkou. Kdesi opodál už se formují komunisté, či přesněji bolševici. Chystají průvod ulicemi. Když na ně narazí rozjaření vojáci plní vlastenecké pýchy, padají rány pěstí. Protivníci se smísí v jediném davu, který posléze, opojen vlastní silou, vydrancuje redakci levicového listu.
K Fitzgeraldovu Prvnímu máji patří samozřejmě také čarovná noc a krásné ženy, zejména jedna, kterou by Gordon mohl mít, ale která zákonitě odejde s jiným. Záplava alkoholu, dojemné svítání... A nakonec? Kulka z revolveru, která končí v Gordonově hlavě.
Fitzgeraldův První máj je krásný, a i když se může zdát ideově poněkud neujasněný, vypovídá o povaze tohoto neuchopitelného dne hodně. Víc než dunivé komunistické demonstrace.
Historická tradice Svátku práce je především tradicí chaosu, zmatku a krvavého násilí. Víme, že na počátku byl boj o osmihodinový pracovní den a vlna stávek organizovaná na prvního máje 1886 v řadě amerických měst. Tři dny poté v Chicagu narušila pokojnou dělnickou demonstraci bomba, která zabila policistu Mathiase Degana.
Jméno útočníka dodnes neznáme, ale snad to byl anarchista. Ať to byl kdokoli, jeho čin rozpoutal krátkou krvavou potyčku, ve které padlo několik civilistů i policistů.
Co dál? Čtyři muži nařčení z odpovědnosti za Deganovu smrt dostali provaz, pátý spáchal v cele sebevraždu. Sedm let nato byli všichni očištěni. Tedy událost plná emocí, nejasností a pochybné krutosti.
Zrušení je za humny
A co si z ní kdo vzal? V Chicagu například odlili sochu Mathiasu Deganovi. Měla pohnutý osud, ale památka zavražděného policisty není dodnes zapomenuta a požívá přiměřené úcty. Komunisté vytěžili z tragédie skvělou záminku ke svým prvomájovým monstrakcím. Vydržela jim bezmála celé dvacáté století.
Oba způsoby chápaní historického odkazu jediné události jsou sporné. I když první je pochopitelný a druhý nelidský. Ani na jednom se však nedá stavět všeobecně přijatelná tradice – a žádné jiné, rozumnější chápání není po ruce. Nad Svátkem práce se stmívá. Jeho zrušení jako státního svátku by nemělo být daleko.
