Václav Klaus a další kritici ústavnosti Lisabonské smlouvy hrají svůj poker proti Unii cinknutými kartami.

Václav Klaus a další kritici ústavnosti Lisabonské smlouvy hrají svůj poker proti Unii cinknutými kartami. | foto: Radek Miča, MAFRA

Smlouva není hezká, ale podepišme ji

  • 10
Lisabonská smlouva je všechno jiné než krásná a žádoucí panna. Je to nesrozumitelný, až odpudivý právní text. Navíc už ne nový, nýbrž pahýl pyšné "evropské ústavy", kterou odmítli Francouzi a Nizozemci.

Poněkud posiluje moc velkých unijních států. Byla demokraticky odmítnuta Iry, přesto je stále prosazována. Ústavní soud však nespáchal tragickou chybu, jak si myslí prezident Klaus, když ji schválil. Dostál své nezávislosti a vyjádřil to, co vidí každý, kdo se neelegantními paragrafy prokouše.

Lisabonská smlouva nijak neomezuje suverenitu členských zemí Unie. Její základní princip totiž spočívá v tom, že ke každému dalšímu faktickému přenosu pravomocí je potřeba souhlasu všech členských zemí.

Kdo tento princip nevidí, vidět ho nechce, a tak vědomě překrucuje. Jako pan prezident.

To, že smlouva není protiústavní, však nutně neznamená, že je dobrá. Opravdu je nutné, aby sedmadvacítka rozhodovala kvalifikovanou většinou? Opravdu je nutné, aby v čele Unie stál prezident? (Možná tohle Klausovi vadí nejvíc – on to nebude.) Opravdu je nutné trapně přemlouvat Iry, aby své ne vzali zpátky? Vždyť Francouze po odmítnutí ústavy také nikdo nepřemlouval. Jsou velcí a Irové malí.

Václav Klaus hraje svůj životní poker proti Unii cinknutými kartami. Vidí to každý krom lidí oslněných jeho stylem nebo zaslepených ideologicky. To ještě neznamená, že velké státy Unie hrají čistě. Když přijde krize, udělají si velcí, co uznají za vhodné. Na sousedy se neohlížejí. Paradoxně to Klause usvědčuje z omylu, takhle žádná evropská federace, kterou rád straší, nevypadá. Je to však dobré?

Ale přes všechny nedostatky je o fous lepší, aby parlament smlouvu přijal. Ne proto, aby si mohl Mirek Topolánek užít svůj půlrok slávy jako jedinou odměnu za snaživé, ale nakonec neúspěšné vládnutí. Ani proto, abychom drželi ústa a krok a nekazili Evropě ten hezký obrázek. Ba ani proto, že vypadneme ze hry a skončíme v bídě a zapomenutí jako nějaký Putinův ocásek.

Lisabonská smlouva logicky pokračuje sice v těžkopádném, ale přece jen historicky nejúspěšnějším experimentu mírového spolužití kdysi rivalských států. Nepatrný posun k bližším vztahům, náznak společné zahraniční a vojenské politiky může Evropě v tuhé konkurenci s Amerikou a Východem jedině pomoci.

Zdá se, že po nálezu Ústavního soudu by se měli uklidnit i znepokojení senátoři za ODS. Jenže smlouva se teď může stát předmětem politického boje i obchodu. Pavel Bém už dal najevo svůj odpor vůči ní. Slibuje si od toho prezidentovu podporu a hlasy "hardlinerů" z ODS na infarktovém kongresu.

Mirek Topolánek zase bude v pokušení měnit Lisabon za radar. Přesvědčí vzpurné senátory a možná zpacifikuje i prezidenta, když Paroubek nebude tlačit na pilu a při klíčovém hlasování o amerických základnách nechá pár svých poslanců odejít na lacinou polévku do sněmovní kantýny.

Takové obchody sice nejsou nic pěkného, ale v politice suverénního státu jsou normální. Byly před "Lisabonem" a budou i po něm. Česká politika má totiž všechny znaky, které Klaus a spol. vyčítají té unijní: Je byrokratická, zákony složité a nesrozumitelné, politici rozhodují za zády lidí, hledí jen na svůj prospěch...

Evropská unie nám nemůže uškodit, může nám jedině prospět. A pokud se nám bude zdát špatná, můžeme podle Lisabonské smlouvy svobodně vystoupit...


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video