Alespoň si to tak představují tvůrci Bílé knihy, strategického dokumentu budoucnosti českého školství. Ti vůbec přikládají práci s duší dítěte velký význam: "Je nezbytné zabývat se průběžnou diagnostikou dětí a uzavřít první stupeň základní školy všestrannou diagnózou dítěte," píše se v dokumentu.
V praxi by to mělo vypadat tak, že žák po páté třídě projde komplexním hodnocením. "Zjistilo by se, jak ovládl základy gramotnosti. Zjistily by se všechny jeho přednosti i nedostatky," říká šéf týmu Bílé knihy Jiří Kotásek z Ústavu výzkumu a rozvoje školství. Diagnózu, jež nebude "na známky", by podle něj měl dělat žákův učitel s pomocí výchovného poradce či psychologa. Výsledek by se měli dozvědět i rodiče. "Půjde o nástroj, díky kterému si rodiče a učitelé ujasní, na jaké úrovni dítě je," míní Kotásek.
Podobnému testování by se měly podrobovat pravidelně i starší děti. Školní psychologové jim pak pomohou vybrat, kam se po deváté třídě ubírat dál. Jejich doporučení by se navíc mělo stát základem pro přijetí na střední školu. "Domníváme se totiž, že by školy měly hledat vhodnější formu ukončení studia, než je ta, že rozdají vysvědčení a žáci pak musí jít k nejrůznějším přijímacím pohovorům. Vhodnější by bylo udělat o žákovi diagnózu a říci, na jaké úrovni je. Výsledek by byl závazný pro přijímání na střední školu.
Přijímání by přece neměl tvořit jeden jediný test, ale komplexnější posouzení žákových předpokladů, které už udělali učitelé nižšího stupně školy," tvrdí Kotásek.
Středním školám se ovšem myšlenka, že budou takto vyšachováni ze hry, příliš nezamlouvá. "Jistě je to dobrá teze, ale podle mě by střední škola měla mít možnost si žákovo ohodnocení ověřit," soudí například ředitel gymnázia v Týnu nad Vltavou Karel Hájek. "Navíc se školy, u kterých zájem o studium každoročně převyšuje nabídku volných míst, bez nějakého testu stěží obejdou."
Problematické by vůbec bylo sehnat najednou tolik školních psychologů. Zatím se školy, které se mohou pochlubit vlastním odborníkem, dají spočítat "na prstech jedné ruky".
Ostatní využívají služeb pedagogicko-psychologických poraden (na jednu poradnu připadne mnoho desítek škol) a přímo na škole je dětem k dispozici jen učitel - výchovný poradce.
"Víme dobře, že sehnat psychologa není reálné. Už půl roku se o to marně pokoušíme, protože na tak velké škole, jako je naše, by psycholog měl být," soudí Karel Bárta, ředitel základní školy v Turnově, na kterou dochází zhruba šest set dětí.
Podle Bárty by se navíc školní psycholog měl zabývat něčím jiným než dlouhodobou diagnostikou: "Měl by být k dispozici jako někdo, s kým si mohou děti kdykoliv promluvit, svěřit se. Pomohl by uvolnit atmosféru ve škole. Výchovný poradce nemá šanci tuto roli plnit, protože na ni prostě nemá čas."
Souhlasí i ředitel školy v Rovensku pod Troskami Zdeněk Měkyna. "Poradny jsou nám dost vzdáleny, a ani při nejlepší vůli nemohou na problémy našich žáků vždy reagovat dost rychle a operativně. Jenže se obávám, že tato krásná představa zkrachuje na penězích."
