V následujících řádcích se pokusím na obě otázky odpovědět z pozice vojenského psychologa, který v armádě ČR pracuje už více než sedm let.
Předně, nepříliš jednoznačně vyzněl výrok tiskového mluvčího ministerstva obrany, který uvedl: "Po zrušení základní služby a zavedení profesionální armády se nejedná o šikanu v pravém slova smyslu, ale spíše o osobní konflikty a bossing."
Šikana je týrání, ponižování nebo omezování jedince nebo jedinců jiným jedincem nebo skupinou. Podle této definice to, co se stalo u 31. brigády radiační, chemické a biologické obrany, jednoznačně splňuje kritéria výše uvedené definice.
Navíc bossing a šikana jsou totéž, respektive bossing představuje specifický druh šikany, který znamená zneužití moci nadřízeného vůči podřízenému. Vzhledem k tomu, že obětí liberecké šikany byl naopak nadřízený agresorů, nemohlo jít o bossing. Tolik k vysvětlení pojmů.
Šikana byla nechvalně známá z dob základní vojenské služby a pohříchu patřila k jakési samozřejmosti, o které se před rokem 1989 příliš nemluvilo. V devadesátých letech se ze šikany stal strašák každého velitele a nutno dodat, že se situace sice zlepšila, avšak k vymýcení šikany nedošlo.
S rokem 2004, kdy armáda přešla na plně profesionální systém, se mnoha lidem mohlo zdát, že tato změna šikaně odzvonila. Musím bohužel konstatovat, že takovéto smělé a optimistické úvahy byly od začátku iluzí, která se neopírala ani o znalost problému, ani o zkušenosti jiných, už mnoho let profesionalizovaných armád světa.
Armáda jako mocenský systém
Armáda je zcela specifický systém, kde významnou roli ve vzájemných vztazích mezi jejími příslušníky hraje moc. Tam, kde se jedná o život, není možné plané diskutování a filozofování, a tak jsou všechny ozbrojené síly organizovány velmi autokraticky s důrazem na osobní odpovědnost každého velitele.
Právě z této odpovědnosti vyplývají jeho pravomoci, které jsou obecně vzato vyšší, než je tomu v civilním sektoru. Velitel má tedy jak formální autoritu danou funkcí, tak musí mít i neformální sílu osobnosti, která podpoří jeho mnohdy nepopulární rozhodnutí.
Je zřejmé, že takováto kombinace klade velké požadavky jak na osobnosti velitelů, tak řadových vojáků, kteří nesmějí mít s autoritou problém. Jiným slovy, kdo chce velet, musí umět poslouchat.
Málo lidí
Z logiky věci tedy vyplývá, že velitelé, ale i řadoví vojáci musí procházet náročným výběrovým řízením, které určí, zda je daný uchazeč vstupu do armády schopen nejen zdravotně, ale i psychicky sloužit v ozbrojených silách.
Už před lety mě kolegové z belgické, britské a americké armády upozorňovali na to, jaký problém mají při získávání kvalitních lidí pro službu v ozbrojených silách.
V prosperující ekonomice totiž platí, že armáda nenabídne kvalitním lidem zdaleka takový příjem jako civilní sektor. Tento jev se nyní objevuje i u nás a lidé z rekrutačních center dobře vědí, o čem mluvím.
Souhlasím s ministryní Parkanovou, že lidé páchající šikanu by neměli v armádě vůbec sloužit, avšak vzhledem ke stanoveným minimálním požadavkům na vstup do armády a možnostem klinického diagnostikování nelze zcela jednoznačně předem odhadnout, zda daný jedinec bude, či nebude v budoucnu šikanovat.
K tomuto faktu přispívá i nedostatečná následná personální práce. V soukromém sektoru se velmi pečlivě zvažuje, zda je daný člověk schopen povýšení. V české armádě se bohužel většinou postupuje tzv. nárokově.
Tedy splňuje-li daný voják vzdělání a praxi a je-li k dispozici určitá funkce, je do ní zpravidla jmenován. Až na výjimky neexistuje žádný plošný systém zapojení vojenských psychologů do personalistické praxe. Přitom právě vojenští psychologové by mohli odhadnout, zda danou funkci uchazeč zvládne, hodí se pro ni, nebo naopak je velká pravděpodobnost, že časem selže.
Ať se nám to líbí, či nikoli, šikana patřila, patří a bude patřit k české armádě. To není poraženecký výrok, ale fakt. Jedinou obranou vždy byla a bude kvalitní prevence, pečlivost při výběru vojenského personálu a jednoznačný postoj velení AČR k těmto kauzám.
