"Sehnat téměř v sedmdesáti letech práci nebylo jednoduché a moc jsem nevěřil, že mě v mém věku ještě někdo zaměstná. Proto jsem byl vděčný i za minimální úvazek," říká dnes pětasedmdesátiletý doktor.
Vůbec si nepřipouští, že by ve svém věku měl spíš odpočívat s rukama v klíně. Všem ostatním radí: "Jakmile člověk přestane pracovat, přestane vnímat a otupí. Za své lékařské praxe jsem ošetřoval mnoho lidí mladších než já, kteří v důchodu psychicky vypnuli, život je přestal bavit a to se podepsalo i na jejich tělesné kondici."
S podobnou chutí k práci žije v České republice podle loňského sčítání lidu téměř dvacet tisíc lidí starších sedmdesáti let. Ne každý však dokázal to, co královéhradecký lékař. Ten totiž medicínu začal studovat až poté, co odešel do důchodu.
Přiměly ho k tomu zdravotní problémy jeho ženy. Ta v osmdesátých letech onemocněla rakovinou prsu a přes veškerou péči lékařů po několika letech zemřela.
"Mám dvě dcery a vím, že u vzniku rakoviny může hrát svoji roli dědičnost. Proto jsem se rozhodl vystudovat medicínu, abych se o této zhoubné nemoci dozvěděl co nejvíce a mohl se pokusit zachránit své potomky, kdyby je postihlo něco podobného," vysvětluje, proč se ve třiašedesáti letech stal řádným studentem medicíny.
Předtím Miloslav Pantůček dlouhá léta pracoval v Krajské hygienické stanici v Hradci Králové a vykonával i funkci soudního znalce v oboru toxikologie. Už jako dítě se naučil německy, později i francouzsky a anglicky. Své vědecké práce publikoval ve Spojených státech, Anglii či Japonsku a těsně před důchodem působil šest let jako vysokoškolský profesor na univerzitě v severoafrickém Tunisku.
Loni si dokonce zaplatil několikatýdenní kurz ve Velké Británii, aby se zdokonalil v angličtině a mohl snáze studovat. "Bylo to dost náročné, ale angličtina se mi dostala pod kůži," pochvaluje si důchodce, který si ještě před třemi lety o víkendu pravidelně zaběhl deset kilometrů.
Dnes pracuje Miloslav Pantůček na plný úvazek v léčebně dlouhodobě nemocných v Hořicích na Jičínsku. "Mám tu na starosti polovinu oddělení, kde je zhruba dvacet pacientů. Můj věk mi v práci nevadí. Naopak. Když pacienti vidí, že jsem starší než oni a bojuji se svými pohybovými obtížemi způsobenými dlouholetým intenzivním sportováním, hned se sami začnou při léčbě víc snažit."
