Ve Skandinávii mají registry obyvatelstva, které jsou navzájem propojené. U nás tohle není, my nemáme registry a ani nemůžeme mít. Naši politici bohužel v roce 1991 prosadili, že se rodná čísla po sčítání vymažou.
Ve Skandinávii tedy zrekonstruují z registru, kolik mají třeba učitelů do třiceti let?
Všechno zrekonstruují, teoreticky celý život člověka - kdy začal chodit do školy, jak byl nemocný, kdy uzavřel sňatek, ale registry tam jsou velmi přísně chráněné.
Takže pak bychom sčítání lidu nepotřebovali?
Nemuselo by být, nebo by se mohlo dělat v nějakém menším rozsahu. My dnes nemůžeme vyhodnotit úmrtnost podle zaměstnání nebo vzdělání. Přitom se řeší - kvůli důchodové reformě - otázka, zda určitá povolání nejsou rizikovější. Ale to já nezjistím.
Takže to sčítání je do určité míry promarněná šance?
Do určité míry ano. Kvůli tomu, že se smažou rodná čísla, nejde dělat celou řadu analýz.
V Česku je přísný zákon na ochranu osobních údajů.
Úřad na ochranu dat má fungovat tak, že bude formulovat zákony a tvrdé postihy, když někdo udělá chybu. A ne aby říkal, že ta data raději nebudeme sbírat vůbec.
Má i v dalších zemích Evropské unie sčítání tak špatnou image jako v Česku?
To je dost české specifikum a netýká se jen sčítání. Vedu jeden mezinárodní projekt a u toho se udává, kolik lidí odmítlo vypovídat. Zatímco u nás je to téměř půlka, na Západě odmítne deset procent. Tam lidé více věří v užitek výzkumu pro celou společnost.
Když už stát nezajímá, zda máme televizi, proč ho zajímá, kdo má doma internet?
Internet vypovídá o životní úrovni obyvatel. V každé době se dá měřit životní úroveň něčím jiným. Dříve ji rozlišovaly lednička nebo auto. Dnes chce sčítání rozlišit lidi, kteří mají určitý přístup k informacím a kteří ne.
