PŘÍLOHA: VLÁDNÍ KRIZE
jak jí rozumět ¦ co bude
Politologové, mediální analytici a experti jej označovali za velmi schopného (zřejmě všeho schopného) hráče, který ví, jak se prosadit, jak lobbovat, komu vyhovět a komu ne. Jeho raketovou politickou kariéru mu mohl kdekdo závidět.
Stanislav Gross.
Největší zklamání na politické scéně posledních let.
Od začátku neměl ucelenou vizi o politice, ekonomice a vývoji společnosti.
Postrádal jasný názor, který by představil a obhájil před voliči.
Jeho příznivci však oponovali, že je tak dokonalým technologem moci, že mu to bude ve Strakově akademii stačit. Nestačilo.
Vyčítalo se mu, že za sebou nemá žádné větší životní zkušenosti a že kromě politiky neměl vlastně jiné zaměstnání. To může být i výhoda! ozývali se jeho souputníci. Nebyla.
To jsme měli možnost vidět v těchto měsících mnohokrát.
Gross vůbec nedbal na varování, že má slabé jazykové znalosti. Jeho „dětský kukuč“ nestačil na to, aby mohl na evropské úrovni neformálně komunikovat se svými partnery.
Jenže u těch neformálních setkání se někdy rozhodne o tom, co je pak předloženo na oficiální úrovni. Zahraniční politika se tak pro něj stala noční můrou.
I otazníky visící nad jeho až podivně lehce získaným vysokoškolským titulem ovlivnily celé dění.
Člověk, který má pouze povrchní znalosti, může v politice dlouho a občas i úspěšně něco předstírat, jeho slabiny se však po čase vždy nakonec odhalí.
V souvislosti se Stanislavem Grossem se léta hovořilo o náchylnosti ke klientelismu a prospěchářství.
Obviňovali jej z toho i Miloš Zeman a Vladimír Špidla, jeho předchůdci ve funkci premiéra i předsedy sociální demokracie.
Když začal Gross nesmírně neobratně vysvětlovat otázky kolem financování svého bytu a podnikání manželky Šárky, ukázalo se, že ta obvinění mohou mít reálný základ.
Bylo až neuvěřitelné, jak se do všeho zaplétal, jak nedokázal většinu nesrovnalostí vysvětlit, jak přicházel s fantaskními postavami (Vik, Rod, Simkanič a opět Rod) a jejich pofiderními příběhy.
Kvůli Stanislavu Grossovi, bohužel, v České republice posílila i komunistická strana. Protože rozhádanou a oslabenou sociální demokracii vede slabý předseda.
Jistěže, Grossovi nebylo co závidět, když byl do funkce šéfa ČSSD téměř dotlačen. Jenže pod jeho „marketingovým“ vedením se sociální demokracie zmohla pouze na megabillboardovou upřímnou kampaň, která přinesla ubohý výsledek: naprostý propad v senátních i krajských volbách.
Gross sociální demokracii nezachránil, nestmelil a neposílil. Jeho skandály ji naopak ještě více ponořily do marasmu. Mohli bychom to odbýt konstatováním, že dobře jim tak. Ovšem když ČSSD vyklidila část levého spektra, tak se příležitosti ještě více chopili komunisté.
Nesekejme Stanislavu Grossovi ještě hlavu, protože má nejméně půlku života před sebou. Ale jeho premiérování se vůbec nepovedlo.
Zklamal totiž jako politik i jako obyčejný občan. Žádné myšlenkové dědictví nezanechal a ani zanechat nemohl. Naopak vyvolal velké naštvání a zlobu, která se z jeho osoby přenesla nakonec na celou vládu, na jeho sociální demokracii i českou politiku jako takovou. Kdyby byl boxerem, tak by už dávno letěl do ringu ručník, který by jeho trápení ukončil.
