"V táborech není život jednoduchý. Žije zde mnoho lidí různých národností, zvyklostí a osobních problémů. Koncentrují se zde také méně čestné a slušné individuality. Výjimkou nejsou krádeže ani opilecké rvačky a výtržnosti," uvedla Pavla Dobešová ze sdružení Děti Kavkazu. Dodala, že právě proto by tyto rodiny potřebovaly dva větší byty nedaleko od sebe nebo menší dům. Jedni manželé totiž mají děti tři, druhá rodina dokonce pět.
"Oba muži si našli práci, což zákon žadatelům o azyl zatím dovoluje bez pracovního povolení. Nejdříve v lese sázeli stromky a opravovali ohrady obory. Pak ve stavební firmě opravovali několik domů, dláždění náměstí a dělali další pomocné práce," dodala Dobešová.
Jejich zaměstnavatel je s nimi prý velice spokojen, dokonce tvrdí, že jsou třikrát výkonnější a spolehlivější než Češi. Děti už se naučily mluvit plynule česky, navštěvují základní školu, dospělí česky rozumí a učí se i hovořit.
Podle sociální pracovnice z Poradny pro uprchlíky Českého helsinského výboru Terezy Polonyové si na život v táborech stěžuje většina uprchlíků. Nejvíce na vaření. "Objektem bývají staré ubytovna. Jsou tam pouze pokoje, nenajde se tu ani společná kuchyňka na patře. Všichni se proto musí stravovat ve společné jídelně v přesně určenou dobu. Několikrát týdně knedlíky, střídá se hovězí a vepřové. Maximálně je na výběr něco z vegetariánské kuchyně," konstatovala Polonyová. Přesto, že pro většinu z uprchlíků je tato organizace života nevyhovující, málokdo odtud odejde.
Dospělým většinou trvá naučit se jazyk a ani sehnat práci nebývá nejsnazší. Musejí se totiž snažit sami. Sociální pracovníci v táborech zajistí střechu nad hlavou, hygienické potřeby a stravu.
S nabídkou od úřadu práce jezdí občas právě z Českého helsinského výboru.
Většina však stejně pracuje načerno. Je to pro něvýhodnější. Kdyby výdělek přiznali, přestali by uprchlíci dostávat kapesné ve výši třistašedesáti korun měsíčně a museli by i doplácet. Dávají tedy přednost nejrůznějším melouchům.
"Když už se někdy nabídka k ubytování nabídne, většina ji odmítne právě ze strachu z osamostatnění," řekla Polonyová. O azyl žádají nejvíce lidé z Ukrajiny, Moldávie a dalších zemí bývalého Sovětského svazu a rumunští Romové.
Především kvůli Ukrajincům a Moldavcům je součástí novely azylového zákona, která by měla platit od prvního ledna příštího roku, zákaz práce po dobu jednoho roku od příjezdu uprchíka. Právě občané těchto dvou zemí totiž žádají o azyl kvůli práci.
"Připadá mi to absurdní a nicneřešící," uvedla Polonyová. "Vždyť většina z nich u nás stejně pracuje načerno. Novela akorát ztíží život těm slušným, kteří opravdu potřebují pomoci. Za ten rok si zvyknou natolik, že už pro ně bude těžké začít pracovat, najít si bydlení a postavit se na vlastní nohy. Situace s uprchlíky tak bude ještě horší," dodala.
"Oba muži si našli práci, což zákon žadatelům o azyl zatím dovoluje bez pracovního povolení. Nejdříve v lese sázeli stromky a opravovali ohrady obory. Pak ve stavební firmě opravovali několik domů, dláždění náměstí a dělali další pomocné práce," dodala Dobešová.
Jejich zaměstnavatel je s nimi prý velice spokojen, dokonce tvrdí, že jsou třikrát výkonnější a spolehlivější než Češi. Děti už se naučily mluvit plynule česky, navštěvují základní školu, dospělí česky rozumí a učí se i hovořit.
Podle sociální pracovnice z Poradny pro uprchlíky Českého helsinského výboru Terezy Polonyové si na život v táborech stěžuje většina uprchlíků. Nejvíce na vaření. "Objektem bývají staré ubytovna. Jsou tam pouze pokoje, nenajde se tu ani společná kuchyňka na patře. Všichni se proto musí stravovat ve společné jídelně v přesně určenou dobu. Několikrát týdně knedlíky, střídá se hovězí a vepřové. Maximálně je na výběr něco z vegetariánské kuchyně," konstatovala Polonyová. Přesto, že pro většinu z uprchlíků je tato organizace života nevyhovující, málokdo odtud odejde.
Dospělým většinou trvá naučit se jazyk a ani sehnat práci nebývá nejsnazší. Musejí se totiž snažit sami. Sociální pracovníci v táborech zajistí střechu nad hlavou, hygienické potřeby a stravu.
S nabídkou od úřadu práce jezdí občas právě z Českého helsinského výboru.
Většina však stejně pracuje načerno. Je to pro něvýhodnější. Kdyby výdělek přiznali, přestali by uprchlíci dostávat kapesné ve výši třistašedesáti korun měsíčně a museli by i doplácet. Dávají tedy přednost nejrůznějším melouchům.
"Když už se někdy nabídka k ubytování nabídne, většina ji odmítne právě ze strachu z osamostatnění," řekla Polonyová. O azyl žádají nejvíce lidé z Ukrajiny, Moldávie a dalších zemí bývalého Sovětského svazu a rumunští Romové.
Především kvůli Ukrajincům a Moldavcům je součástí novely azylového zákona, která by měla platit od prvního ledna příštího roku, zákaz práce po dobu jednoho roku od příjezdu uprchíka. Právě občané těchto dvou zemí totiž žádají o azyl kvůli práci.
"Připadá mi to absurdní a nicneřešící," uvedla Polonyová. "Vždyť většina z nich u nás stejně pracuje načerno. Novela akorát ztíží život těm slušným, kteří opravdu potřebují pomoci. Za ten rok si zvyknou natolik, že už pro ně bude těžké začít pracovat, najít si bydlení a postavit se na vlastní nohy. Situace s uprchlíky tak bude ještě horší," dodala.
