Terezku jsem rodila v prostředí klasické porodnice – bílé strohé studené prostředí. Když se porod rozbíhal, nikdo si mne doopravdy nevšímal, občas někdo přiběhl, oznámil mi, že mi něco píchne, aniž by jej doopravdy zajímal můj souhlas.
Nikoho nezajímalo, jak se cítím, občas někdo zkontroloval, jak jsem otevřená a napomenul mě, ať dýchám, nefňukám,.. Občas přišel starší lékař se skupinou mediků. Pak jsem se položila a medici se učili...Jak jsem se cítila? Jako žába před pitvou.
Nejdřív byly stahy slabé, po napíchání oxytocinem zase příliš silné. Pak mne položili na stůl, připoutali nohy a přikázali tlačit. Ještě teď, když to píšu, běhá mi mráz po zádech.
Ležela jsem tam takhle několik hodin, s monitorem na břiše, připoutaná a svázaná. Ne dolů nemůžete, to budeme lovit to dítě na zemi? Ne, napít dostat nemůžete. Neřvěte, nejste tu sama. Ne, na bok si lehnout nemůžete...
Pak se po protahovaném porodu miminko narodilo. Sebrali ji a přinesli až za několik minut oblečenou a umytou. Měla jsem ji u sebe jen chviličku a zase mi ji odnesli. Mne přeložili na úzký vozík, manžela, kterého přivolali až na poslední část porodu, poslali domů a miminko odnesli. Mne položili na lehátko a odsunuli do chodby.
Ty dvě hodiny po porodu pro mne dlouho představovaly další noční můru. Na úzkém lehátku jsem se nemohla ani otočit, všechno mne bolelo a kolem běhaly sestry a lékaři, většina si mě nevšímala, občas mi někdo zopakoval, „Ne, napít teď nedostanete, ne, vstát nesmíte, neřvěte,...“
A v CAPu? Příjemný pokojík. Asistentky jsem znala z kurzu, oslovovaly jsme se křestním jménem a získaly si mou důvěru. Jedna z nich pak byla u porodu. Přijeli jsme tam s manželem o něco dříve než ona a tak jsem si vyzkoušela být chvíli na sále. Snažit se nenaříkat a chovat slušně.
Ale jen co jsem zapadla do pokojíku, přestala jsem se snažit dodržovat konvence a začala pěkně naříkat. A hned mi bylo lépe. Taky jsem se stulila na levý bok na postel a až do porodu zůstala v téhle pozici.
Manželovi jsem přikázala masírovat záda a vytáhnout Coca-Colu. Asistentka občas přišla kontrolovat, zda je vše v pořádku a bylo. Fňukání, křik, pití, manžel, soukromí, přítmí a teplo, to vše bylo dohodnuto dopředu a tak jsem si nedělala starosti, že se nechováme vhodně. Většinu času jsme byli v pokojíku s manželem sami. Asistentka chodila jen když jsme něco chtěli nebo občas kontrolovat, byla milá a dodávala důvěru.
Pak se narodila Hedvika. Ještě než ji odstřihli pupeční šňůru, měla jsem ji u sebe. Bylo to moc hezké, opravdu. Důkladně jsme se přivítaly. Ono totiž takové čerstvě narozené dítě je čilé, kouká na svět a hledá mámu.
Pak mi asistentka Hedviku okoupala a já jsem vstala a šla se osprchovat. A byla plná euforie - bylo to pár minut po porodu a chodila jsem, sprchovala se,... U předchozího porodu mi dovolili vstát až po několika hodinách a strašlivě se mi motala hlava.
A už jsem měla Hedviku zase zpátky. Ležely jsme si v posteli (kterou mezi tím asistentka převlékla) i s tátou a svět byl krásný. Na ty dvě hodiny s čerstvým miminkem v tom hezkém pokojíku v CAPu nikdy nezapomenu, Hedvika se brzy přisála, nikdy jsme neměly s kojením problémy (na rozdíl od Terezky, kdy jsem se to musely obě učit).
O čem to celé je? Porod, podobně jako sex a třeba i jako vylučování,... jsou činnosti, které se špatně dělají v záři reflektorů za přítomnosti mnoha diváků, a ještě hůř, jsou-li to diváci, kteří kontrolují, zda to děláte správně.
Nebo vám by se dobře milovalo na porodním sále, kdyby kolem vás stála skupina lékařů a ještě hlouček mediků a někdo by neustále měřil, máte-li dostatečně ztopořený penis? A pokud byste jej neměl, napíchal vám hromadu hormonů? (Místo, aby vám dopředu poradil, jak tomu pomoci a pak vás pokud možno nerušil?)
Po operaci ledvin jsem se taky nedokázala vymočit do mísy před sestřičkou, a tak mě cévkovala. Ale její osvícenější kolegyně mne nechala samotnou a cévkování nebylo zapotřebí.
Žádný zvěrolékař by si nedovolil žádnou samici při porodu tak strašlivě rušit, jako se to děje ženám v porodnici.
Proč je proboha porod ženám tak strašlivě a zbytečně ztěžován? Copak není jasné, že všechno to rušení porod zpomaluje? A pak samozřejmě je nutný oxytocin i v případě, že za normálních okolností by zapotřebí nebyl. Zkrátka lékaři si poradí s problémy, které by bez jejich přičinění ve většině případů vůbec nenastaly.
Proč není umožněno rodičům po porodu zůstat se svým dítětem? Předešlo by se tak většině problémů s kojením a dítě a matka by samy zvládly to, co se pak složitě musí učit.
Proč je matkám vnucována jediná správná poloha, i když matka často cítí, že by se jí v jiné rodilo lépe?
Proč? Nevím. Ale vím, že jsem Hedviku porodila tak, jak jsem si přála a tam, kde jsem si přála. Všem, kteří tenkrát tvořily CAP a zvláště Ivaně, která s námi rodila, moc děkuji.
Chápu maminky, které si přejí rodit doma, chápu i ty, které si přejí kolem sebe mít co nejvíce lékařských přístrojů. Pro mne představoval CAP, tak jak fungoval v roce 1998 optimum, pokud by byl průšvih, lékařská pomoc byla hned za dveřmi.
A držím českému porodnictví palce, aby se tu brzy umožnily porody doma těm, které se doma cítí nejlépe, porody v porodních domech, v porodních centrech, i porody v porodnicích pro ty, kdo to potřebují nebo si to přejí.
Není to otázka peněz, je to otázka přístupu..
RNDr. Jarmila Ranošová, Ph.D.
[mailto:JRanosova@cpoj.cz]
