Poslechněte si celý rozhovor s historičkou Brůhovou v Kontextu:
Že památkáři požádali o ochranu pro Novou odbavovací halu (NOH) Hlavního nádraží byla veřejná informace.
„Určitě to nebylo tajemstvím. Od roku 2016 do roku 2021 Národní památkový ústav dělal velký výzkumný projekt, který se věnoval analýze hodnot a prezentace moderní architektury šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Intenzivně několik let pracovali na výzkumu architektury této doby a ze závěrů analýzy krom řady jiných věcí plynul seznam objektů vhodných k vyhlášení za kulturní památku. Ta časová souslednost je prostě návaznost na tento výzkumný grant,“ říká Klára Brůhová, historička architektury z ČVUT.
Nešťastný hlavák. Vedení města předvedlo trestuhodné lajdáctví |
Klára Brůhová (1985)Historička architektury a výzkumnice Ústavu dějin a teorie architektury FA ČVUT. Věnuje se architektuře a urbanismu 20. stol. Zabývá se problematikou poválečné architektury v ČR a aktuálně diskutovanou otázkou její památkové ochrany. Je autorkou knih Praha nepostavená a Pražská vize o nerealizovaných architektonických a urbanistických projektech v hlavním městě. Vystudovala Fakultu architektury na ČVUT, dějiny umění na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a teorii a dějiny designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. |
Na to poukazuje i fakt, že se o žádosti památkářů píše v prvotní zadávací dokumentaci dialogu, jak uvádí ve vyjádření Národní památkový ústav.
Dále tu stojí, že návrhy na úpravu NOH mají být v souladu s principy citlivého přístupu k rekonstrukcím budov v Pražské památkové rezervaci.
„Za mě je to poměrně hodně devastační, určitě bych to nenazvala rekonstrukcí. Z té NOH by zbyla opravdu pouze torzální část a o nějakém citlivém přístupu se za mě prostě nedá hovořit,“ říká Brůhová k návrhu dřevěné pergoly nazvané Šťastný Hlavák, kterou internet překřtil na „Abú Prahí“ vzhledem k jejímu orientálnímu puncu.
Jak již psala ve svém facebookovém vyjádření (viz níže), návrh sdružení české kanceláře re:architekti a dalších onen citlivý přístup k NOH dodržuje a principiálně jejich postup považuje za šťastnější.
Brůhová vysvětluje, že problém není v architektuře, ale neschopnosti udržet v dobrém stavu třeba věže, ve kterých vede schodiště na střechu NOH, kterou navrhli skláři Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. „Není tam vůbec hezké jít, zapáchá to tam a kdesi cosi, ale to není chyba té architektury, ale neúdržby a toho, že si takových budov nevážíme a nepečujeme o ně. Byla bych strašně ráda, kdyby ten soutěžní dialog a jeho výsledek vedl širší diskuzi, která se bude věnovat tomuhle nějakému přehodnocení přístupu k objektům, které tady už máme a které dobře slouží. A NOH je prostě stále funkční!“
O památkové hodnotě haly „hlaváku“ dánské studio vědělo. „Nebráníme se úpravám,“ říká jeho ředitelka |
Na NOH si Brůhová cení komplexní přístup od dlažby po výzdobu a zpracování osvětlení. A do nejvyšší možné míry to platí i o dalších budovách éry mezi lety 1960-1980. „Když se podíváme blíž na kontext, ve kterém ty stavby vznikaly, tak to byly objekty od špičkových architektů, architektek, na které se vynaložilo hodně peněz a jsou velmi kvalitní, velmi progresivní a snesou srovnání se světovou architekturou té doby,“ upozorňuje.
Co je tak speciálního na NOH Hlavního nádraží? Proč nám tak vadí architektura té doby a otáčí se dnes podle Brůhové tento sentiment? Stihneme si jí začít vážit, než všechny budovy této éry strhneme? Chránili komunisti lépe budovy 19. století, než my architekturu minulého? Poslechněte si podcast Kontext, kde se dozvíte víc!