Zkusme si představit, jak by jednání o personálním obsazení vlády vypadalo, kdyby vyjednávali profesionálové. Nejprve by předsedové vysondovali ve svých stranách širší okruh jmen, která mají do vrcholné exekutivy k dispozici. Seznamy jmen, seřazených podle priorit, by pak zkonzultovali mezi sebou, tedy zda neexistuje závažný důvod, proč je pro partnery to či ono jméno nepřijatelné.
Zejména premiérovi nelze právo veta upřít, protože je to přece jen jeho vláda. Další štací pro odůvodněné škrtání v seznamech by byl prezident – rovněž nepominutelná instance, notabene s přímým mandátem, která jednoho každého ministra do funkce jmenuje. No a v případě menšinové vlády by průběžně měla být informována podporující strana, pokud se vládní partaje předem dohodly jí nějaké personální právo veta dát.
Celé toto vyjednávací kolečko by se odehrálo (a teď mluvím sám proti svému stavu) ideálně v úplném utajení před médii, v reálnějším případě tak, že aktéři nebudou nic komentovat a zejména si přísně zakážou používat výroky jako „nikdy“, „definitivní“, „nejmenuji“, „necouvneme“ a podobně.
Oznámil by se až hotový seznam jmen – a ať si dodatečně kdo chce spekuluje, jak se k němu dospělo.
Sestavování vlády je obrovsky citlivá věc plná politických i ekonomických zájmů, vyvažování vlivů, osobních ambicí i záští. Pokud se v jeho průběhu vyjednavači zakopou v příkopech, je to známka politického amatérismu, ne-li přímo hysterie. Čtveřici Zeman, Babiš, Hamáček a Filip se přesně toto stalo. A nikdo teď neví, jak z té šlamastyky ven.
Komu se bude chtít vylézt ze zákopu, tedy ustoupit, ukázat slabost a být – s prominutím – za blbce? Budou se to vyjednavači snažit zamlžit tím, že začnou celý vládní projekt z gruntu překopávat? Anebo ho pošlou k vodě celý a budou za blbce všichni, kdo do něj investovali tolik politického kapitálu?
