Do ústředí českých socialistů právě přišla zpráva, že jejich volební preference (zase) klesly. A to je rána, na průzkumy veřejného mínění se tam věří více než na Boha. Jiří Paroubek svolává štáb a řičí: Musíme přidat, zpropadeně, musíme přidat! Pošlete reakci, pošlete odpověď, pošlete dva články, pověste to na web a nezapomeňte napsat aspoň dvacet osm výhrůžných esemesek. (...)
Zajisté jde o literární nadsázku (či pokus o ni), ale vedení socialistů jako by se skutečně chovalo v duchu hesla všech trenérů "když nemůžeš, tak přidej". Zatímco agentury v poslední době oznamují pokles obliby sociální demokracie, v jejich ústředí, v Lidovém domě, se obrazně řečeno o to více nabíjí a pálí.
Pálí se za všechno a na všechny, střílí se všemi zbraněmi, e-mailem i telefonem. Kolegové by mohli vyprávět o salvách esemesek Jiřího Paroubka, které proloží tu a tam nějaká tříštivá zpráva od jeho pobočníků.
Vrcholem byl minulý týden, kdy Paroubek na tiskové konferenci dlouze štkal nad obecnou nepřízní osudu. Třeba novináři v deníku Sport opomenuli nabídnout mu rozhovor (děsné), velký rozhovor s ním už dlouho neotiskly ani s levicí sympatizující noviny Právo (ještě hroznější). V popisu předsedovy řeči nepřeháním: kdo nevěří, ať se podívá na video na www.idnes.cz/paroubek.
I kdyby snad tato podrážděná kampaň nesouvisela s obavami z průzkumů veřejného mínění, třeba v mém případě vede přesně k opačnému účinku, než jaký by si socialisté přáli.
Ještě nedávno mne jeden známý pozdravil slovy "Čau, Paroubku" – já totiž opakovaně říkal, že velká pravolevá koalice by za jistých okolností nebyla ani u nás nesmyslné řešení, a to i kdyby to byla koalice s Jiřím Paroubkem. Ale zavilé chování sociálních demokratů v posledních týdnech a měsících mě odpuzuje. Čím více vyjí, tím více se ptám: Tihle že by měli vládnout?
Jde i o docela racionální úvahu. Jaká to bude vláda, která začne hysterčit kvůli nějakému průzkumu veřejného mínění? A hroutit se, protože ji lidé kritizují?
Samozřejmě lze škodolibě poznamenat: nynější hospodářská krize by přece měla tlačit voliče směrem od (nyní odpovědné) vlády k nějakému jinému řešení – tedy k opozičním socialistům. Jestliže jim teď naopak obliba klesá, je to na pováženou. Jenže (pokud tedy průzkumům věříme) nemusí jít o nic jiného než o dočasný výkyv už proto, že netušíme, jak dlouho bude ta krize trvat a jak hluboká bude.
Avšak aby tohle Jiří Paroubek pochopil, musela by jeho politika vycházet více z nějakých principů a víry, nikoli z průzkumů veřejného mínění. Dost pochybuji, že to kdy dokáže.
