„Tohle je Tonda. Ale říká, že je nejraději, když se mu říká Tony, protože mu tak říká starší brácha. Takže vás prosí, abyste mu kdyžtak říkali Tony,“ představuje Alena Felcmanová z Člověka v tísni panenku, kterou chová na klíně. Látkový kluk má snědou kůži, černé vlasy a postupně se o něm dozvídáme, že je mu pět let, má dva bratrance, rád skáče z palandy a mluví česky a romsky. Svůj příběh nevypráví sám – učitelka k jeho ústům přikládá ucho a následně ostatním „tlumočí“, co panenka říká.
Felcmanová tak v rámci ukázkové hodiny v pražském Skautském institutu představuje metodu výuky Persona Dolls, která má učitelům pomoci mluvit s dětmi o tématech, jež se špatně vysvětlují. Především o rozličných předsudcích vůči dětem, které jsou v něčem označovány jako „jiné“.
„Každá panenka nese nějaký znak, který ve společnosti vede k diskriminaci. Cílem je dosáhnout toho, aby se děti uměly vcítit do příběhu někoho jiného. Proto panenka nejdřív sdílí svůj příběh a pak se ptá dětí, jak to mají ony – co zažily, co je baví, co je trápí. Předchází se tak diskriminaci a vyčleňování některých dětí z kolektivu,“ vysvětluje Felcmanová. Jde podle ní o to ukázat, že každý má svůj životní příběh, který by ostatní měli respektovat. Například, že rodiny jsou různé – pokud někdo žije „jen“ s maminkou nebo ve střídavé péči, neznamená to, že má horší rodinu než děti, které žijí s oběma rodiči. Cílem výuky s panenkami je naopak podporovat všechny děti v uvědomění si hodnoty sebe samých a svých blízkých.
Konkrétně to probíhá tak, že panenka přijde s nepříjemným a nefér zážitkem, který se jí přihodil. „U Tondy to mohou být poznámky spolucestujících v tramvaji na jeho rodinu, nebo že se na maminku divně dívají v krámě, chodí za ní a kontrolují, jestli nekrade. Setkat se mohl také s nadávkami. Děti potom vymýšlejí řešení a radí, jak se panenka může bránit,“ říká Felcmanová.
Metoda vznikla ve Spojených státech, v Česku ji pátým rokem vyučuje organizace Člověk v tísni v rámci projektu Varianty. Je určena dětem od tří do devíti let, což je věk, kdy přejímají první předsudky vůči lidem jiné barvy pleti či s nějakým typem handicapu. Metoda podporuje některé kompetence uvedené v rámcovém vzdělávacím programu pro MŠ i pro ZŠ.
Alena Felcmanová s panenkou Tondou.
Během devítidenního kurzu vyrábí učitel z polotovaru novou panenku a vymýšlí její příběh v závislosti na specifické situaci v dané třídě. Pokud je v kolektivu například neslyšící chlapec, může učitel zvolit panenku s jiným, ale zároveň v jistých ohledech podobným typem handicapu. Poté se kantoři učí s panenkou pracovat. Cena kurzu je šestnáct tisíc korun. Zájemcům je hrazen buď z různých projektů nebo má spoluúčast škola, kde učí.
Díky panence začala nová dívka komunikovat
Panenka pak s učitelem třídu navštěvuje přibližně jednou za měsíc, ale i častěji. „Mám s tím výborné zkušenosti,“ pochvaluje si učitelka MŠ Mozaika v Jihlavě Monika Nikodýmová, která s metodou Persona Dolls pracuje čtvrtým rokem.
Persona DollsMetoda Persona Dolls byla v Česku představena v roce 2012. V rámci projektu vznikl mentorský program a regionální sítě pedagogů pracujících s panenkami. V roce 2015 byli proškoleni první certifikovaní lektoři v ČR. |
„Děti se komunikací s panenkou učí reagovat na různé situace, prakticky si samy vymýšlejí návod, jak se zachovat. Pokud se v budoucnu setkají s nefér jednáním vůči jim samým nebo někomu jinému ve třídě, budou vědět, jak se zachovat,“ vysvětluje Nikodýmová, která aktuálně pracuje se dvěma panenkami: Adámek se pohybuje pomocí invalidního vozíku a Lucía pochází z Itálie.
Když si Nikodýmová před několika lety pořídila Lucíu, bylo v její školce právě několik dětí ukrajinské a vietnamské národnosti. V průběhu praxe nastoupila mezi děti holčička s velmi podobným příběhem jako Lucía. „Na základě identifikace s panenkou s námi začala mnohem víc komunikovat,“ říká Nikodýmová. Druhou panenku, Adámka na invalidním vozíku, si zase pořídila, protože školka, kde pracovala, byla bariérová. Nikodýmová tak chtěla dětem přiblížit, jaké překážky to lidem, kteří se pohybují na vozíku, přináší.
Některým rodičům se výuka s panenkou nelíbí
Podle Felcmanové reagují někteří rodiče na metodu negativně. Záleží pak na konkrétní škole, jak se s nimi domluví. „Je na pedagogovi, aby dokázal vysvětlit, jaké principy platí ve škole. Tyto témata v rámcovém vzdělávacím programu zkrátka jsou,“ podotýká.
K vyloženě vyhroceným situacím však podle ní zatím nedošlo. A rodičům panenky vadí jen výjimečně. Ze šedesáti učitelů, kteří s panenkou pracují, si stěžovali jen dva nebo tři.
Zmíněná jihlavská školka dává rodičům volbu, zda chtějí, aby se jejich dítě programu zúčastnilo. „Je to aktivita navíc, která doplňuje Školní vzdělávací program. Rodiče mají možnost rozhodnout o účasti dítěte na této formě vzdělávání,“ dodává Nikodýmová.
