Podle svědků hořel a křičel, trpěl obrovskou bolestí. Do nemocnice ho přivezli už mrtvého s těžkými popáleninami na celém těle. Ošetřující lékař později uvedl, že tělo bylo spálené na uhel.
Jak zjistila MF DNES, na rozdíl od jiných podobných případů se o Michalu Levčíkovi dochovalo jen velmi málo zpráv a svědectví, vyšetřovací spis je velmi útlý, zhruba desetistránkový. „Doposud je známo jen několik dokumentů z dobového vyšetřování,“ potvrzuje historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Dlouho dokonce nebylo jasné ani to, jak se mladý voják správně jmenoval. V matrice měl napsáno Lewczik, na jeho náhrobku v Sečovské Poliance Lefčík. Správná verze příjmení je však Levčík. Tak se rodina přejmenovala v padesátých letech, když dostala československé občanství.
Levčík se vždy trochu vymykal
Michal Levčík se narodil 11. května 1950 v Sečovské Poliance na východním Slovensku. Vyrostl na malé vesnici v pravoslavné rodině. Otec byl Polák, matka Slovenka. Poté, co se vyučil zedníkem, odešel do Prahy a rodina s ním ztratila kontakt.
Historiku Blažkovi se podařilo hovořit s jeho příbuznými. Vzpomínali, že se vždycky poněkud vymykal. „Měl rád rockovou hudbu, big beat, západní kulturu. V patnácti si nechal narůst dlouhé vlasy a měl kvůli tomu problémy. Rozhodně to nebyl běžný chlapec z východního Slovenska,“ popisuje Blažek. To potvrzují i jeho fotografie jako dlouhovlasého mladíka. „Fotky dokládají to, co vyprávěla rodina. Kvůli konfliktům, které na vesnici narůstaly, odešel do Prahy,“ popisuje Blažek.
Mladého dělníka z východního Slovenska v Praze ovlivnila atmosféra končícího pražského jara a sebeupálení Jana Palacha a Jana Zajíce. Na Slovensko se vrátil z Prahy v době, kdy měl nastoupit základní vojenskou službu. Rodina však na něm po návratu nepozorovala nic zvláštního.
Prvního dubna nastoupil vojenskou službu, ale krátce poté byl převezen na léčení do košické nemocnice. Po propuštění z léčby se k posádce již nevrátil – koupil si dvě láhve vodky, bloudil po městě a chystal se ke svému činu. „Je tajemství, proč to udělal. Nepodařilo se najít žádné jeho kamarády, kteří by to dokázali vysvětlit. V dokumentech o něm vypovídají spíše známí, kteří ho znali jen povrchně,“ popisuje Blažek.
Svůj čin myslel vážně
Jeho čin byl velkou tragédií zejména pro matku. Pamětníci vzpomínali na pohřeb, který byl pod kontrolou tajné služby, pravděpodobně vojenské kontrarozvědky. Na místě činu údajně zanechal vzkaz, ve kterém vysvětloval svůj čin. Ve vyšetřovacím spise se dochoval jen jeho opis; protestuje v něm proti válkám a vraždění.
Pochodeň č. 1. Leden 1969 musí začít zdola, vzkázal Palach, než se upálil |
„Byť je ten dopis trochu zmatený, motiv je jasný. Je potřeba si uvědomit, že to nebyl žádný intelektuál, člověk, který by byl zvyklý psát. Musel mít v hlavě zmatek,“ vysvětluje Blažek. A zdůrazňuje, že mezi „pochodně“ Levčík patří. Neexistuje žádný důkaz, že by byl nemocný, nešťastný nebo cokoli podobného. Důkazem je podle Blažka i místo, které si pro svůj čin vybral. Na náměstích a v ulicích Košic v srpnu 1968 zemřelo jedenáct lidí.
Levčík nebyl jediný Slovák, který se upálil. Slovenské případy jsou však dnes už zapomenuty, přitom z třiceti pokusů o sebeupálení v Československu byla desítka Slováků. „Mezi nimi byla i jedna žena, ale pouze Levčík zemřel. To také dokládá, že to jediný myslel vážně,“ vysvětluje historik.
Ostatní pokusy byly podle něj jen demonstrativní. „Často to byli psychicky nemocní lidé: opakované sebevraždy, zneužívání léků, alkoholici,“ vysvětluje Blažek. Celkem z těchto třiceti případů sebeupálení zemřelo sedm lidí.
Další „pochodně“● Jen dva dny po Levčíkovi se pokusil upálit v lotyšské Rize Ilja Rips. Mladý student matematiky se doslechl o činu Jana Palacha a rozhodl se ho následovat. Byl ovšem včas uhašen, zatčen sovětskou tajnou policií a skončil v psychiatrické léčebně. Později se mu podařilo emigrovat a dnes přednáší na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. ● Pravděpodobně poslední pochodní byl Bohumil Peroutka ze Vsetína. Ředitel místního vlastivědného muzea publikoval článek o Masarykovi, za který byl perzekvován. V den výročí vzniku republiky 28. října 1969 se omotal papírem, polil petrolejem a zapálil. Dva dny poté zemřel ve vsetínské nemocnici. |
