Od zveřejnění projektu blobu uplynulo více než desetiletí, proč si myslet, že to tentokrát dopadne?
Projekt nikdy neměl konstantní politickou podporu vládnoucích garnitur. Začalo to nesouhlasným gestem pana prezidenta Klause, který měl přímou vazbu na tehdejšího primátora za ODS. Čili politici to tehdy zhatili. Teď poprvé je to už téma apolitické. Novou budovu Národní knihovna potřebuje – její depozitář je nedostačující, knihy nejsou k dispozici čtenářům, jak by si knihovna 21. století zasloužila. Problém zkrátka nezmizel.
Čili Národní knihovna vznesla požadavek, i když před deseti lety dala před stavbou Kaplického blobu přednost opravě historického Klementina?
Posunuli jsme se v čase. Depozitář umístěný v Hostivaři na okraji Prahy – kam jedete z centra hodinu a půl městskou dopravou – není řešení. A bohužel není řešení ani jezuitský klášter Klementina, byť je opraven za stovky milionů korun. Například studovny, které měly vzniknout v chodbách, hasiči nikdy nepovolí. Praha má na Letné lukrativní pozemek určený pro veřejnou instituci, který nevyužívá. Můj muž vymyslel systém, který umožní, aby dostal čtenář knihu z depozitáře za pět minut. A to jich tam mělo být uloženo deset milionů. To odpoví kritikům, že už je jeho projekt zastaralý. Není.
Zajímavé, že se téma Kaplického blobu vždy zjeví před volbami.
V minulosti to bylo zneužité, což byla možná moje chyba. Jako majitelka práv na tu budovu jsem z jakési neznalosti vlastně na jejich politické hrátky vždycky přistoupila. A vždycky u toho zůstalo a nikam se to neposunulo.
Myslíte, že společnost je dnes otevřenější pro moderní abstraktní architekturu, protože před deseti lety se mimo jiné ukázalo, že velká část Čechů nebyla pro stavbu takhle dominantní, a řekněme nekonzervativní budovy?
Myslím, že se to posunulo. A je to i tím, že veřejnost byla zastrašena o podobě domu a dostala překroucené informace, které byly tehdy leckdy nepravdivé a použité pro zhanění projektu nebo i Jana Kaplického. Deviza té stavby je, že je na okraji parku, je to organická architektura, fasádu tvoří sklíčka – takové dlaždičky, které odrážejí okolí – a tak se budova stává součástí toho místa. Opravdu to není zelený chrchel, jak knihovnu nazval někdejší pražský zastupitel za ODS David Vodrážka. Tehdy se obavy částečně vytvořily uměle, aby se zamezilo stavbě, obdobně jako kdysi u Tančícího domu. A to se mění.
Tehdy byl veřejnosti skutečně představen model se zelenkavým povrchem, a právě i barevnost byla hodně kritizovaná.
Podívejte se na Muzeum architektury a technologie MAAT v Lisabonu, kterou navrhla slavná britská architektka Amanda Levete, partnerka Jana Kaplického z ateliéru Future Systems. U tohoto domu si můžeme představit, jak by fasáda blobu zhruba vypadala. I když v případě Prahy jde o skleněné dlaždičky, tedy o materiál, který je pro Česko symbolický.
13. dubna 2010 |
Nepřipadá vám po těch letech, že prezentace projektu tehdy byla špatně zvolena?
Určitě. Myslím, že zelená barva modelu tomu nepomohla a také se zprvu pořádně neprezentoval materiál, z něhož má být fasáda složená. Ve skutečnosti je to barva šampaň, taková zlatá sklíčka, která odkazují ke zlaté Praze. Dlaždičky měly odrážet světlo, které se v průběhu dne mění, čili ta budova by mohla být klidně červená, když zapadá slunce, nebo naopak zelená podle barvy okolních stromů. Jenže někteří politici i část veřejnosti prostě viděli zelenou chobotnici. Nicméně občas se musí lidí nechat překvapit. Můj muž říkával, že když stavíte letadlo, tak vám veřejnost také nezasahuje do volby materiálů či povrchů. A toto je technologicky velmi náročná budova.
Zásadní byl i nezvyklý tvar.
Jde o organickou architekturu, která v Česku v podstatě není, a přitom je tak blízko našim barokním stavbám. V případě projektu Rejnoka (Kaplického návrh koncertní haly v Českých Budějovicích, pozn. red.), který vznikl rok poté, už se ve společnosti negativní reakce neobjevovaly vůbec.
Ale Rejnok měl stát na okraji průmyslové čtvrti. V Praze to kritici vnímali jako brutální zásah do panoramatu města.
I experti přes památkovou péči si pochvalovali, že taková ikonická architektura bude na vnější hranici památkové zóny. Letná si zaslouží urbanisticky rozvinout, nemůžeme tam mít trosky Stalinova pomníku a říkat, že je to takhle v pořádku. Blob by se jistě stal lákadlem pro turisty i Pražany, kteří tam mohou zajít do knihovny, na kafe, zrelaxovat.
Další kritika se valila na regulérnost architektonické soutěže, jíž blob vyhrál. O pořadí dokonce rozhodovaly soudy.
Vítěz nebyl nikdy zpochybněn. Před dvěma měsíci Mezinárodní svaz architektů UIA, jako garant soutěže, její regulérnost jednoznačně a definitivně potvrdil.
Ještě před nedávnem jste byla dost skeptická, je teď skutečně reálné, že se projekt dotáhne?
Pro mě osobně je nejdůležitější, že to téma žije, a věřím, že se blob postaví. Tehdy jsme měli pozemek, projekt i finance, jediné, co chybělo, byla politická podpora. Teď už to podporují všechny politické strany.
Jestli to není jen proto, že za pár týdnů budou volby.
V lednu budou výsledky studie proveditelnosti a ty zodpovědí, jestli blob Praha může postavit sama a pronajmout, nebo bude spolupracovat se státem či soukromým investorem. To je nemalý krok k realizaci. Tehdy bylo břemeno ukryto v zadání, že knihovnu měl stavět stát. A kolik asi tak stát postavil takovýchto důležitých kulturních staveb? Vždy skončíme na dálnicích, mostech, maximálně nemocnicích.
Hnutí ANO, za nějž sedíte v zastupitelstvu, bylo v Praze čtyři roky u moci, proč se něco děje až teď na konci volebního období?
Bohužel máme každý svoji agendu a řešíme palčivější problémy, které se musely hasit přednostně, a radní, kteří vedou toto město, téma blobu nepovažovali za svoji prioritu.
Kdo projekt po zesnulém Janu Kaplickém dotáhne?
Ateliér Future Systems, který soutěž před deseti lety vyhrál – tedy původní spolupracovníci Jana Kaplického, a budou na tom spolupracovat s Jakubem Ciglerem. Pro ty kluky z Future Systems byl Kaplický takovou personou, že pro ně bude čest dodělat jeho projekt. Ostatně po smrti mého muže dotáhli projekt muzea Enza Ferrariho v italské Modeně (dolní snímek), tak si myslím, že je to záruka kvality.
Nebyl zájem o projekt blobu v zahraničí?
Byl, ale nedovolila jsem to.
Číňané?
Ano, ale nedala jsem jim to. Tam máte nulovou možnost kontroly. Podobný projekt sice vznikl tuším v Šanghaji, ale nebylo to z našich podkladů.
Jaká je šance, že se v dohledné době postaví něco od Kaplického?
Neustále dostáváme žádosti o projekty vil nebo soukromé galerie. Projektů měl přes pět set a těch, které se dají skutečně zrealizovat a mám na ně autorská práva, je pouze pět.
Čili blob, Rejnok, Enzo Ferrari muzeum…
Dále golfová vila nedaleko Konopiště plus klub, kolem něhož měly být vily od různých architektů. Nakonec se nenašly peníze. Pokud bude zájem, nemám problém práva poskytnout, protože je to krásný projekt. A pak jsou to designové objekty. Třeba plastové příbory do letadla, které Jan vyvíjel sedm let, a teď je vyrobila italská společnost Alessi.
Kaplický patřil do poměrně úzké skupiny opravdu světových architektů, proč má na rozdíl od nich tak málo realizací?
On byl architekt vizionář, on tolik nerealizoval, kreslil do šuplíku, protože se vymkl z doby. Patřil ke generaci, podle jejíchž návrhů se staví až teprve teď. Tito lidé počítají s tím, že se jejich stavby budou realizovat po jejich smrti, protože žijí v době, která ještě nedozrála. I když tu Jan není, stále je pro ostatní zdrojem inspirací. Třeba svými nadčasovými ekologickými návrhy staveb ze 70. nebo 80. let, které jsou použitelné kamkoliv, ať je to na poušť, nebo na mořské dno.
8. září 2018 |