Říká jasně, že Britové ty Romy nechtějí, protože jsou to Romové, a ti Romové Británii ano, protože je to Británie. Na lidských právech se shodneme všichni: každý člověk má právo odejít ze své země kamkoliv.
Je to právo, které exportuje lidi do nikam. Málokdo má právo přijít, kam chce. Stojí proti němu imigrační úředník, zákon, předpis, razítko, kvóty. Každá zem na světě říká: Tato část planety je naše, ne vaše.
Lidská práva si opravme na provizorium: k nám nemá nikdo právo přijít - leda ten, koho vyvolí úředník. Britskou zeď svět nefotografuje a nediví se jí. Britské zdi svět rozumí: přece si do Británie nepustí každého!
Kol Britů si žádní aktivisté nelehají, nesvítí na ně reflektory kamer. Nepřichází žádný Ruml, aby vzkřikl: Svobodu Romům! Nikdo neklade otázku, co je větší zlo - pár set Romů, kteří zneužívají britský imigrační (asi nedokonalý) systém, či britská rasová zeď?
V Matiční ulici bylo vše jasné: odpovědí na problémy v soužití mezi etniky v ulici nesmí být zeď mezi lidmi. Profesionálním obhájcům práv se to líbilo. Zeď je dobrá metafora! Proto obletěla svět.
Ústečtí úředníci si vyslechli mnoho rad a výtek, mnoho poučování o rasismu. Imigrační úředník na ruzyňském letišti není metafora, nýbrž běžný výjev. Nikdo mu nic nevytkne.
Celá planeta je plná úředníků s razítky, kteří přikazují: Toto smíte, toto ne. I státníci řeknou: Je to rozumné opatření, je laciné, šetří letenky. Není. Za rozumem se skrývá staré známé zlo - svět je náš, ne váš. Hrr na jiné lidi. A to je větší zlo než pár set lidí, kteří plundrují britský imigrační systém.
Americká ústava stojí na víře, že Bůh nadal lidi svobodami, které jim nikdo nemůže odebrat. Dlouho trvalo, než tato víra zahrnula i Indiány. Byli příliš jiní a odpor proti nim se zdál přirozeným. Možná že jednou zahrneme i Romy. Už teď bychom však měli vědět, zda i oni, se svou jinakostí, vstoupí do EU.
