Matky chtějí respekt, ale samy nerespektují okolí
Čtyřiadvacetiletá Anna Hronková vychovává roční dceru. Na rozdíl od řady ostatních matek jí opatření, které publikovalo pražské bistro Marthy’s Kitchen, neurazilo. „Text je podle mě napsaný jasně, věčně, bez citového zabarvení. Nepřijde mi, že by se nějak výrazně lišil od pravidel, která najdeme například v různých dětských hernách,“ míní.
Na sociálních sítích však četla mnoho reakcí, ve kterých si lidé stěžovali, že bistro diskriminuje děti a přímo jim zakazuje vstup do svého podniku. „Já jsem se nic takového v příspěvku nedočetla. Jasně píší, že pro respektující rodiče mají dveře otevřené. Já sem zastánce respektující výchovy, ale myslím si, že většina rodičů zapomíná, že respekt by měl být oboustranný,“ dodává.
Komunita rodičů podle ní „neustále volá po respektu, a přitom se často nejsou schopni respektovat ani mezi sebou, natož respektovat ostatní lidi.“
Anna v minulosti pracovala v gastronomii a má zkušenost s tím, že si mnoho rodičů plete restauraci nebo kavárnu s dětským hřištěm. „Jako servírka jsem zažila snad všechny situace, na které bistro v příspěvku upozorňuje. Pokud se rodič snažil vysvětlit dítěti, i když třeba neúspěšně, že jeho chování by mohlo někomu vadit, nikdy s tím nikdo neměl problém,“ vysvětlila.
Mnohdy se ale stávalo, že rodiče ani nevěděli, kde dítě je, protože si chtěli dát v klidu oběd nebo kávu. „To zůstával člověku rozum stát a bylo to nepříjemné pro všechny zúčastněné,“ dodává Anna.
Jako mámě se jí však nikdy nestalo, že by na ní byl někdo v restauraci nepříjemný, přestože navštěvují i místa, která nejsou primárně určena a přizpůsobena dětem. „Vždy se snažím být ohleduplná k okolí a nikdy jsem neměla problém, i přesto, že moje dcera je velmi živé dítě. Myslím si, že prostě platí ‚respektuj a budeš respektován‘.“
Děti nejsou lidé?
Zdeňka Šíp Staňková má tři děti, napsala knihu Děti jsou taky lidi a na internetu publikuje obsah o výchově. Příspěvek restaurace a na něj navazující diskuze podle ní ukazují, jak špatně jsou v naší společnosti vnímané děti.
„Respektuji, že si podnik vybere, koho chce obsluhovat, na to má právo. Kdyby ale stejný text napsal třeba o lidech handicapovaných, LGBT+ nebo jiné barvy pleti, nejspíš by se strhla velká vlna všeobecného odsouzení,“ řekla.
Z příspěvku bistra, ve kterém je podrobně popsáno, co dítě v restauraci smí a nesmí dělat, cítí „netoleranci a totální nerespekt.“ „Oni chtějí po dětech něco, čeho nejsou sami schopni. Společnost dnes a denně tlačí na děti, aby se chovaly tak, jak to mnoho dospělých vůbec nezvládá,“ míní Zdeňka.
Co jí na celé situaci přišlo nejhorší, byly komentáře v diskuzích. Vadily jí jak podpůrné reakce typu: „Děkuju vám, že konečně někdo upozornil na to, jak se ty mrchy malý odporně chovají,“ tak rozhořčené odpovědi matek, které mají za to, že provozovatel restaurace nemá právo říkat, koho ve svém podniku nechce obsluhovat.
„Komentáře ukazují velmi jasně to, jak moc nedospělí duševně a emocionálně jsme, jak nedokážeme regulovat své emoce a projevy. Což je mimochodem přesně to, co by Marthy’s Kitchen po dětech, které k nim přijdou, chtěla,“ dodává.
Miminko přebalili u jídelního stolu
Martina Melicharová pracovala dvanáct let jako provozní restaurace a tvrdí, že „co rodiče dětem dovolí, je někdy opravdu neskutečné.“
„Zažila jsem, že dítě přebalovali u jídelního stolu, zatímco u druhého stolu lidé konzumovali jídlo. Dokonce poté tu použitou plenu dali do talíře,“ popisuje svou zkušenost.
Děti podle ní často komplikovaly provoz restaurace a běhaly v takzvaných červených zónách. „To jsou místa v restauraci, kde nesmí nic a nikdo stát, běhají tudy číšníci s pitím a s talíři s jídlem,“ uvedla.
Obsluha se při roznosu jídel a pití soustředí na cestu a nemůže dávat pozor na pobíhající děti. Když se poté jako zástupkyně restaurace ohradila, kvůli bezpečnosti zaměstnanců i dětí, matky se na ní často obořily.
„Dětní lidé neustále chtějí, abychom je respektovali. Ale když chceme, aby někdo respektoval nás, strhne se vlna nevole,“ říká s tím, že řada matek podle ní není sebekritická. „Jak v tom neustále žijí, neuvědomují si, jak moc to okolí může obtěžovat,“ dodává.
„Mají jinde mnoho restaurací, které jsou na děti lépe vybavené, mají dětské koutky,“ vyjmenovává důvody, proč s příspěvkem Marthy’s Kitchen souhlasí. Doporučení je podle ní napsáno velmi slušně. „Myslím, že chtěli vysvětlit, proč to tak chtějí. Řada lidí to vnímá agresivně, protože to je tak detailně popsané,“ usuzuje.
Pištění v restauraci? Radši půjdu jinam
„Nerada navštěvuji podniky kde mají z dobré vůle dětský koutek. Je to moje volba, nechci děti, netrávím s nimi čas a vyhýbám se místům, kde je jejich koncentrace,“ tvrdí Tereza Petrová.
Doporučení Marthy’s Kitchen jí přišlo vtipné a výstižné. Tereza říká, že pokaždé, když jsou v podniku děti, je to pro bezdětné rušivým elementem. „Vydávají zvuky o vysokých tóninách, neuvědomují si, že jsou hlasité, ať už se smějí, nebo brečí,“ komentuje.
Nedávno byla na jídle v restauraci, kde si dítě nahlas hrálo s tatínkem, smálo se a pištělo mi za zády. Tereza popisuje, že jí to rušilo. „Je to jako potkat kamarádky na tahu. Smějí se nahlas, přejete jim to, ale ruší vás to. Když přičtu hluk a ruch, tak se vlastně ztrácí všechny aspekty, kvůli kterým jsem si šla do kavárny odpočinout a vychutnat si trochu klidu.“
Ještě horší podle ní je, když rodiče zlobení dítěte nezvládají, nebo ignorují. Setkává se s tím poměrně často, proto vyhledává místa, kde děti nejsou. „Pokud děti v podniku jsou, tak podle jejich počtu a rozpoložení se rozhodnu, zdali vůbec zůstanu, nebo najdu jiné místo,“ tvrdí.
Podle Terezy by si měl každý dělat to, co chce, dokud tím nikomu neubližuje. „Moje svoboda končí tam, kde jiná začíná,“ míní.
