Před dvěma lety se logopedie kvůli covidu přesunula do distanční formy. Většina odborníků začala využívat videoterapie. Jak jste k situaci přistupovala vy?
S klienty jsem se spojovala přes telefon a e-mail. Terapie přes video jsem samozřejmě také nabízela, ale nemohl se jich účastnit každý. Já většinou pracuji s dětmi z menších měst a vesnic. Jejich rodiny tráví více času venku, což je z hlediska vývoje dětí samozřejmě dobře. K tomu často na vesnicích není nejrychlejší internet jako ve větších městech, takže přeci jenom bývá horší připojení.
Navíc je to těžké, když má rodina třeba tři děti, všechny chodí do školy, a ještě mají mít logopedii. To reálně často nejde zkoordinovat. Zároveň rodič nemůže kontrolovat všechny tři děti naráz, když každé dělá něco jiného. Všechno tohle dohromady způsobilo, že se rodiče dostali zároveň do role logopedů vlastních dětí, protože se mnou v podstatě o kontakt přišly.
Michaela Dubská (1968)
|
Zvládali tu roli náhradních logopedů rodiče dobře?
Jak kteří. Já jsem se jim snažila alespoň hodně posílat materiály na
procvičování elektronicky, když už jsme se nemohli vídat. Někteří to
ocenili, jiní až tak ne. Myslím si, že ti, co běžně s dětmi doma trénují, tak
se snažili i při pandemii.
Naopak ti, kteří necvičí, se hodně schovávali za covid, že na to nemají čas
a kapacitu. To je samozřejmě pochopitelné, ale bohužel se pak nemohou
divit, že jejich dítě v řeči stagnuje. Terapie se neposouvá nebo se dokonce
občas řeč opět zhoršuje.
Rodiče tedy byli u terapie svých dětí v době pandemie celkově
více potřeba?
Ano, určitě. Částečně museli zastoupit mou roli. Musím říct, že většinou
byli opravdu poctiví a snažili se. Samozřejmě to ale často bylo složité.
Museli se starat o celou domácnost, protože byli všichni doma. Zároveň,
když jsme s některými měli online terapii, tak se stávalo, že ji sourozenci
narušovali a rodiče je museli chodit krotit. Takže často odbíhali.
Bylo to tedy trošku nepraktické. Když je se mnou dítě v doprovodu rodiče
v ordinaci, tak tam máme klid na práci. U online terapie tam skoro
pokaždé nějaké to vyrušení nastalo a rodič ani dítě se nedokázali plně
soustředit na samotnou terapii.
Zkoušela jste rodiče instruovat, aby oni sami pomáhali
s postavením mluvidel svých dětí?
Já se to snažím dělat, i když je to setkání osobní. Ukazuji jim, kde má být
jazyk nebo jaký tvar má mít pusa podle toho, jakou hlásku se s dítětem
učíme. Ne každý rodič je k tomu svolný, ale hodně z nich si to i chce
vyzkoušet.
U těch, kteří se toho nebojí, se pak nestává, že doma měsíc trénují špatně.
Přesto, že jim na terapii stokrát ukazuji, jak to má vypadat správně. Mně
se to samozřejmě lépe dělá naživo, ale dá se to i online. Snažila jsem se
třeba ukázat postavení mluvidel na sobě. Nahrát to na video a přeposlat
rodičům, aby lépe viděli, jak to má vypadat.
Dokázala jste ve spolupráci s rodiči nějakou terapii v období
pandemie úspěšně ukončit?
Mám dojem, že jsem nějakou ukončila. Byla to ale už opravdu rozjetá
terapie. Dítě ke mně minimálně rok před začátkem pandemie docházelo a
stačilo s ním už jenom doklepnout detaily. Dost terapií se ukončilo samo,
protože někteří přes covid přestali chodit a už se nevrátili. V takovém
případě se terapie dá považovat za neúspěšně ukončenou, protože to tak
nějak vyšumělo.
Přizpůsobit jste se tedy musela vy i rodiče. Co samotné děti
s řečovou vadou, jak je to ovlivnilo?
Ty to samozřejmě ovlivnilo velmi. Největší průšvih to byl a pořád je u
předškoláků. Před covidem mi třeba přišli rodiče s dětmi, že chtějí
vypilovat nějaké řečové nedostatky, aby mohly v září nastoupit do školy.
Tenkrát jsem je povzbudila, že to určitě nějak zvládneme. Pak přišla
pandemie a u některých to vyšlo, ale u jiných ne. Protáhlo se to, protože
terapie nebyly tak často. Většina těch dětí nakonec dostala odklad školní
docházky.
Koronavirová logopedieLogopedie je obor zabývající se nápravou řečových vad u lidí všech |
Podle statistik tvořily minulý rok téměř čtvrtinu přijatých prvňáků
sedmileté děti, které měly odklad školní docházky. V polovině
případů to bylo kvůli řečovým vadám. Jak jsou na tom předškolní
děti s vadami řeči v současnosti? Jsou ve skluzu. Děti v podstatě dva roky neměly pravidelnou terapii.
Celkově se ke mně do péče dostávají později, než by bylo potřeba. Dost
často od rodičů slyším, že na logopedii neměli při covidu myšlenky a čas,
tak ji prostě vypustili.
Někteří rodiče začali s dětmi docházet teď se strachem v očích, že se bojí,
že jejich děti kvůli vadě řeči neuspějí u zápisu. Často jsou ty obavy
oprávněné. Jen těžko totiž za půl roku doženeme téměř dva roky, kdy byly
možnosti terapie značně omezené.
Co současní prvňáci? Jak jsou na tom, když do školy přišli po
téměř dvou letech mimo kolektiv?
V současné době v ambulanci zaznamenávám velký nárůst prvňáků. U
nich je hodně cítit, že s nimi musím v jejich šesti letech teprve začínat
věci, které běžně dělám s pětileťákama. Obtížnější úkoly hodné svého
věku nezvládají, takže u nich je taky hodně znát, že se vývoj řeči celkově
zpomalil.
Dá se ten skluz ještě před nástupem do školy dohnat?
U opožděného vývoje řeči a dalších těžších diagnóz to do začátku školního
roku nejde. Absence logopedické terapie u nich totiž přišla v předškolním
věku, kdy se řeč rozvíjí nejintenzivněji. Tam se to ve většině případů bude
muset řešit odkladem, aby se ve škole netrápily jak děti, tak paní učitelky,
protože si vzájemně nebudou rozumět.
Myslím si, že se to dá dohnat například u běžných dyslálií (lehčí forma
řečové vady, kdy dítě neumí vyslovit jednu nebo více hlásek, pozn. red.).
Ovšem za podmínky, že rodiče s dětmi budou intenzivně pracovat i doma
způsobem, na kterém se společně na terapii domluvíme. Ale ten start
bude pro prvňáky ve škole náročný.
