Nejspíš šlo o postoje na ochranu manželství, počatého života či odmítání antikoncepce, identické s učením církve. Tatáž média však po papežově skonu nešetřila chválou.
Nelze přehlédnout, že chvála papeže souvisela s postoji, jež lze ve světle tradice právem považovat za revoluční.
Především byl vyzdvihován kladný postoj k jiným náboženstvím.
Také jeho obliba ekumenických gest vůči nekatolíkům hlásícím se ke křesťanství nemá obdoby. To vše vedlo k závěru, že církev po dvou tisíciletích existence opustila tezi o vlastní výjimečnosti a že přinejmenším od modernizačního Druhého vatikánského koncilu považuje i jiné světonázory za takřka rovnocenné.
A protože takové vyznění postoje pokoncilní církve západnímu světu vyhovuje, byli jsme svědky chvály na adresu papeže i z nečekaných míst. Mezi novátorské počiny Jana Pavla II. patří též Světové dny mládeže.
Jejich účelem je přiblížit mladým Ježíše Krista a katolickou církev v kontextu moderního světa. Tato setkání mohou mladým pootevřít brány do světa, jenž se neřídí diktátem nitrosvětsky založených priorit.
Nikoli náhodou dostaly Světové dny mládeže přezdívku "katolický Woodstock". Tam, kde se rock prolíná s rapem a do rytmů se vesele tančí, by nikoho soudného nemělo překvapit, spatří-li v průběhu papežské mše nápadně se objímající spoře oděné postavy skandující na adresu papeže hesla známá spíše z koncertů bigbeatových celebrit. To bylo pole Jana Pavla II.
Benedikt XVI. tak vstupuje v Kolíně nad Rýnem do území vymezeného svým předchůdcem a nelze očekávat výrazný odklon od předchozí praxe.
Vezmeme-li navíc v úvahu, že kardinál Ratzinger patřil mezi nejbližší spolupracovníky Jana Pavla II., nelze očekávat ani žádné převratné změny.
Přesto bude zajímavé sledovat, do jaké míry se pokusí shromážděnou mládež pozvednout vstříc dokonalejšímu a svatosti Boží více odpovídajícímu projevu úcty, než jak je tomu dnes běžné.
Proč by se dalo něco takového očekávat? Ještě jako kardinál Ratzinger byl totiž současný papež znám jako kritik moderní liturgie, jež v roce 1970 nahradila po staletí užívaný obřad, ve které bylo místo nejen pro kultovní jazyk (latina), ale kde nezpochybnitelným středem kultu byl Bůh, nikoli člověk, jak je tomu v mnoha případech dnes. V mnoha knihách Ratzinger píše, že liturgické změny po Druhém vatikánském koncilu přispěly nejen k banalizaci a sekularizaci bohopocty (například nahrazení chorálů a duchovní hudby písničkami k táboráku, obrácení se kněze od oltáře a liturgicky významného východu směrem k lidu svádějícího kněze k neoprávněné sebestřednosti), ale i ke všeobecné krizi víry a úpadku církevního života. Považuji proto za pozoruhodné, že se poprvé v rámci Světových dnů mládeže organizuje program pro stále početnější skupiny mladých lidí, kterým je cizí podbízení se vlastnímu mládí a podřizování se "duchu doby" a kteří svůj duchovní a církevní život vedou v duchu tradice nepřerušené umělými pokusy o přizpůsobení se modernímu vkusu.
Toto prostředí osobně znám, a proto mohu dosvědčit, že návrat k tradici a nejen k té liturgické, není vůbec projevem staromilství ze strany generací, jež byly vychovány ve víře v době před koncilem, ale že v ní mají většinové zastoupení mladí lidé, kteří tradiční praxi z důvodu svého věku ani pamatovat nemohou. Benedikt XVI. má k těmto věřícím blíže než měl Jan Pavel II. Zda k posílení katolické tradice přispějí i letošní Světové dny mládeže, bude možné posoudit až po jejich skončení, záblesk naděje tu však existuje.
